O sexistickém tričku, které přistálo na kometě

Foto: European Space Agency/PA
Foto: European Space Agency/PA

Začněme tím nejdůležitějším. Nevím, jestli jste si toho všimli – a já doufám, že ano, zvláště pokud vědu milujete stejně jako já – ale lidstvo přistálo na kometě. To je vážně ohromná zpráva. Sonda Rosetta dosedla na povrchu komety jménem 67P/Čurjumov-Gerasimenko. Má to sice své mouchy, ale napoprvé je to skvělý výsledek, o kterém si určitě přečtěte více.

Stalo se však něco, co vzbudilo snad ještě vášnivější diskuzi, než samotné přistání. Tedy alespoň podle Facebooku a Twitteru, kde probíhají opravdu bouřlivé diskuze o tričku, které měl na sobě Matt Taylor, jeden z vědců projektu Rosetta. Potištěné tričko někoho urazilo, u jiného urazilo jeho módní vkus a další urazilo, že si někdo proti triku dovolil něco říct.

Košile Matta Talyora je totiž potištěna polonahými kreslenými blondýnami. A na twitteru a následně dalších sociálních sítích se rozpoutalo peklo, které odstartoval tweet od producentky a designérky Rose Eveleth: „Ne, ne, dámy jsou úúúúplně vítány v naší komunitě, zeptejte se týpka v této košili“.

Taylor se následně velmi emotivně omluvil za to, že jeho tričko mohlo někoho urazit. A nevím jak vy, ale já to tomu potetovanému sympaťákovi upřímně věřím. Pokud by se vám první tweet zdál sarkastický a ostrý, věřte, že autorka po Taylorově omluvě reagovala slovy: „Je dobré slyšet, že Taylor uznal chybu a omlivil se. Teď můžeme zase oba pokračovat ve svých životech.“ Tímto mohl celý incident skončit jako nedorozumění, které se stává nám všem, kdy nenahlédneme kontexty vlastního jednání a stihnou nás nezamýšlené důsledky.

Hádáte správně, pokud si myslíte, že neskončil. Strhla se bouře. Celá aféra byla překřtěna na #shirtstorm (nebo #shirtgate podle vzoru #gamergate) a oba tábory zavelely k útoku. Jedna strana tvrdí, že feministky zničily Taylorovi život nebo alespoň životní okamžik. Druhá hlasitě obhajuje svou pozici, kdy se necítí ve vědě či technice vítaná a podporovaná a doplňuje to poznámkami o šovinistickém praseti.

To, co tady sledujeme, samozřejmě dávno není snahou o rozkrytí situace s tričkem plným nahotinek. Dávno jsme se přesunuli do symbolické roviny.

A je bláhové myslet si, že jde o symbolickou rovinu debaty o postavení žen a mužů ve vědě (i když se najdou velmi dobré texty i na toto téma – příklad 1, příklad 2). Nekladou se zde otázky, proč se ženy cítí osamocené a nepodporované natolik, že hlasitě proti symbolům tohoto vyloučení protestují. Považme, jde o lidi, kteří jsou ochotni jít s kůží na trh a veřejně říct – tohle nám nepřipadá fér. I když nás za to budete nenávidět (a nenávist není nejhorší slovo, které se v debatách objevuje), nebudete nám rozumět a odsoudíte nás, stejně nechceme mlčet.

Ukažme si to na jiném příkladu. Představte si, že se vám stane něco, co budete považovat za nefér. A zde mě napadá jeden příklad pro muže: Třeba se rozvádíte a chcete vychovávat své dítě, ale soud ho svěří do péče matce. Uvidíte ho každý druhý víkend a možná ve středu odpoledne. A ještě s odůvodněním, že primárním pečovatelem byla jeho matka, dítě je ještě malé a vy to s ním neumíte. Říkáte si: „Jak to může říct? Přece jsem vydělával, živil rodinu, to se snad nepočítá?“. A budete mít naprostou pravdu. Jak se zachováte? Máte několik možností: Buď budete ticho a držet krok, užírat se lítostí, případně zkusíte zapomenout. Nebo řeknete, že to není fér, že s tím nesouhlasíte.

Ale posuňme se dál. Váš protest nic nepomohl, život šel dál, našel jste si novou partnerku a založil novou rodinu. Jak se budete cítit, když vám švagrová se smíchem řekne, že své dítě neumíte obléknout, že ho držíte „prostě jako chlap“. Samozřejmě je to vtip, zasmějete se mu. Co když to uslyšíte podesáté? A co když vaši kamarádi projdou úplně tou stejnou soudní zkušeností, při které jim bude řečeno, že nejsou dost kompetentní, aby vychovávali své dítě?

Proč o tom mluvím? I symbolické jednání má na nás dopad. Je jednoduché říct „je to jen vtip“ a „je to jen tričko“, ale nikdy nevíte, co se skrývá pod tímto povrchem. Proč myslíte, že některým ženám a některým mužům vadí sexismus?

Jak myslíte, že se cítí doktorandky, které si uvědomí, že mají oproti svým mužským kolegům asi tak čtvrtinovou šanci, že se stanou profesorkami? Nikdo jim v tom – samozřejmě – bránit nebude, ale statistika mluví jasně… A pokud se jim to povede, pravděpodobně to bude s tou drobností, že nebudou mít děti. Protože vypadnout na rok či na dva z progresivních vědeckých odvětví se rovná sebevraždě.

Jak se asi cítí ženy, které jsou na poradě s kolegy požádány, jestli by neuvařily kávu? A kdo jsou ty ženy, které nemlčí? A jaké mají důvody?

Podle komentářů jsou to hloupé frustrované megery, které nic neumí, a proto se rozhodly křičet. Však otcům přece také nikdo nebrání, aby se starali o své děti, mají úplně stejné šance je vychovávat jako ženy.

Je škoda, že jsme z debaty o jednom tričku nevytěžili více. Že jsme nemluvili o tom, jak nerovnost ve vědě vidí ženy a jak muži a co by situaci, kterou někdo vnímá jako nespravedlivou, pomohlo napravit. Protože sexismus nejsou zdaleka jen sexistická trička, ale snadno se může přehoupnout do výhružek smrtí, jako se stalo Anitě Sarkeesian a dalším.

***