„Otevřete-li v Arménii téma násilí na ženách, nikdo nebude vědět, o čem mluvíte“

Knarik Mkrtchyan (s mikrofonem). Foto: Women’s Resource Center Armenia

Knarik Mkrtchyan pracuje v organizaci Women’s Resource Center Armenia. Anet Shamirian se v této jihokavkazské zemi věnuje otázce ženských práv, genderové rovnosti, sexuálního násilí a reprodukčním právům od roku 2009. S oběma feministkami o místních stereotypech, postojích institucí a práci neziskových organizací hovořila Sofya Piradyan.

Knarik, jaká je současná situace na poli ženských práv v Arménii? Čím se momentálně zabývá WRCA?

Women’s Resource Center Armenia je feministickou organizací pracující se ženami a pro ženy. Centrum bylo založeno v roce 2003 jako bezpečné místo pro sdílení zdrojů, zkušeností a zážitků, a je otevřeno všem ženám bez rozdílu náboženství, etnicity či sexuality. Od roku 2008 je součástí centra také sexuální krizové centrum, které poskytuje právní a psychologické poradenství, šíří sexuální a zdravotní osvětu, a zvyšuje povědomí o sexuálním a genderově podmíněném násilí.

WRCA se aktivně podílí na tvorbě demokratické společnosti v Arménii, jejíž nedílnou součástí by měly být i feministické hodnoty a ambice. Neustálým zpochybňováním patriarchálních přístupů k účasti žen na veřejném životě směřuje WRCA k vytvoření prostoru bez jakékoli diskriminace – k inkluzivnímu a rovnostářskému prostoru, ve kterém by ženy a dívky mohly žít v bezpečí, rozvíjet své osobní a profesní schopnosti, budovat sebevědomí, a podílet se na kolektivních akcích usilujících o společenskou změnu. Kromě toho prosazujeme bezpečnostní a mírovou agendu ve válečných zónách a usilujeme o zvyšování podílu žen na mírových vyjednáváních a v rozhodovacích procesech.

WRCA je součástí mnoha jihokavkazských koalic a sítí. Pracujeme v mnoha regionech, kde se soustředíme na práci s mladými dívkami a jejich matkami, a lobbujeme za lepší sexuální zdravotní péči v odlehlejších oblastech země. Od roku 2008 máme pobočku v Náhorním Karabachu, kde přímo pracujeme se ženami zasaženými tamějším válečným konfliktem, a pomáháme jim prosazovat se v mírových vyjednáváních.

Dovolím si tvrdit, že úroveň genderového násilí a diskriminace žen je v Arménii obecně velmi vysoká. Lidé tu odmítají uznat, že tyto problémy vůbec existují. Všeobecně přijímaným názorem je, že žena má být doma. Má být především starostlivou matkou, a teprve až pak myslet na kariéru. Tato pasivní role žen je tu akceptována jako norma, a mladí lidé tyto postoje rychle vstřebávají.

Otevřete-li tu téma fyzického či psychického násilí na ženách, nikdo neví, o čem mluvíte. To, že muž bije svoji ženu a děti, je prostě normální. Dodnes zde nemáme zákon o prevenci domácího násilí, což naši práci značně komplikuje. Další překážkou je rozšířený postoj, že o domácím nasilí se nemluví, protože to, co se děje doma, není hodno zraku a sluchu ostatních. My se však přesto snažíme proti násilí bojovat, a šíříme povědomí o existenci problému jako takového.

Dalším problémem jsou tu genderově podmíněné potraty – Arménie je ve světovém hodnocení v těsném závěsu za Čínou. Na 102 dívek zde připadá 115 chlapců, přičemž v některých regionech je rozdíl ještě markantnější. Ve třech regionech je poměr narozených dívek a chlapců 100 ku 150.

Ministertvo zdravotnictví v Arménii už přijalo zákon, který lékařskému personálu zakazuje oznámit rodičům pohlaví u dvanáctitýdenního plodu. Postupně jsou vidět malé změny k lepšímu, ale zdaleka nejsou dostatečné.

Anet Shamirian v tričku s arménským nápisem Jsem feministka. Foto: Mamikon Hovsepyan

Anet, jaký je tvůj pohled na tuto problematiku?

Je to tak – postavení žen v Arménii se do značné míry odvíjí od stereotypního uvažovaní, a je to příznačné hlavně v regionech, kde je situace žen daleko těžší než v hlavním městě Jerevanu.

Většinová společnost neziskovým organizacím, které se v této oblasti snaží něco dělat, vytýká, že za peníze z grantů z USA a vyspělých zemí Evropy se snaží rozvracet arménské rodiny, které se se Západem nemůžou hodnotově ani materiálně srovnávat.

Ve srovnání se Západem je před námi totiž ještě obrovský kus práce. Nepodařilo se nám zatím dosáhnout zásadních průlomů, ale ve srovnání s okolními zeměmi slavíme drobné úspěchy. Situace žen v zemi se nezhoršuje, ba naopak. Podíváme-li se na situaci před patnácti lety, je vidět řada pozitivních změn. A spousta z nich je přímým důsledkem práce neziskovek.

***

Z angličtiny přeložila Adéla Smažilová