„Pokud vás někdo do něčeho nutí, my feministky to nejsme“

Právnička Barbara Havelková. Foto: Jiří Hloušek, 2foto.cz.

V nedávné době se v českých médiích objevilo několik rozhovorů (DVTV, Česká Justice) s bývalou ministryní spravedlnosti Danielou Kovářovou, ve kterých se vyjadřuje k postavení žen a mužů v partnerství a rodině a dává ho do kontextu právní úpravy. Na názor právničky Barbary Havelkové se ptala Petra Havlíková.

Barbaro, jaký je váš pohled na právní postavení žen a mužů v rodině?

S Danielou Kovářovou v několika věcech určitě souhlasím. Jednou z nich je, že právo je až poslední záchrannou možností, jak řešit vztahy v rodině. S tím souvisí i fakt, že jde o drahý, komplikovaný a toporný systém, jak o něm mluví i Kovářová. Právo má být subsidiární a nastupovat jen ve výjimečných situacích. Má nástroje, jak řešit konfliktní situace, ale je opravdu drahé a komplikované. Nikdy nebude mít nástroje na opravu toho, co se ve vztahu poškodí – zejména psychologicky, ekonomicky, emocionálně – dovede jen pár bazálních úkonů, které zajistí, že lidé nezůstanou v chaosu.

A je něco, s čím v rozhovoru na České Justici nesouhlasíte?

Na rozhovoru je nejvíce zarážející, že řešení, které předkládá, navrací ženy do společenského svázání právě v momentě, kdy dosáhly určitého stupně autonomie. Kovářová je vlastně chce vrátit do kuchyně a k dětem. Přitom sama říká, že problémem je nerovnost.

Kovářová normativně navrhuje návrat k modelu, kdy všechny ženy budou ve znevýhodněné pozici a kdy nebudou mít možnost (nebo ji budou mít výrazně ztíženou) odcházet od mužů. Může to dojít tak daleko, že nebudou odcházet ani v případech násilí. Lidé by však neměli setrvávat ve špatných vztazích. Jako společnost musíme nabízet možnost odchodu a zároveň řešit, aby rozvod pro primárního pečovatele (v naprosté většině případů ženu) neznamenal automaticky pád do chudoby.

Současně je potřeba zdůraznit, že mnoha rozchodům se dá předcházet tím, že se lidé budou vést k lepšímu jednání v mezilidských vztazích. Podle mě je například hrozné, že v průběhu vzdělávání se s dětmi neřeší, jak být dobrým přítelem, partnerem, člověkem… Že se nediskutuje, jak řešit nesouhlas a konflikty v mezilidských vztazích. Partnerské vztahy mezi lidmi jsou lepší, pokud jsou plné respektu a rovné.

S Danielou Kovářovou se shodneme na mnoha hodnotách – například vytváření tepla domova je velmi důležité. Nesouhlasím ale, že tohle vše je pouze úlohou žen. Přispívat by podle mě měla obě pohlaví. Ne, že se stanoví, kdo to má na starosti, čí je to povinnost. Bez vzájemnosti děláte jen servis.

Mají ženy a muži ve vztahu stejná práva v partnerství a v manželství? Dává určitým vztahům právo privilegia? A jaký to má dopad na rovnost žen a mužů?

Právo některé vztahy reguluje a jiné ne. Těm, co reguluje, dává privilegia. Je tam určité procento výhod, na které ostatní svazky nedosáhnou. Rozdíl je tudíž mezi manželstvím, registrovaným partnerstvím, a neformálním partnerstvím.

Mimochodem, podle mého názoru by bylo ideální, kdyby manželství i registrované partnerství (jako další typ partnerského svazku) bylo dostupné všem – párům opačného i stejného pohlaví. Chápu totiž, že ne všem musí vyhovovat institut manželství a zvyky, které se s ním v naší kultuře spojují. Například svatební rituály, jako jsou únosy nevěst, bílé šaty symbolizující panenství, výměna prstýnků – to vše jsou symboliky, které mohou některým lidem vadit. I páry opačného pohlaví by měly mít možnost se pouze registrovat. A nevidím jediný důvod, proč by se stejnopohlavní páry neměly brát.

Rodinné právo ale samo o sobě nediskriminuje genderově v tom smyslu, že by dělalo rozdíly mezi muži a ženami. Jiná věc je, jestli úprava rodinných vztahů dobře reaguje na již existující mocenské nerovnosti.

Já zastávám názor, že právo má chránit slabšího. To je do značné míry politický názor, který není v Česku vždy přijímán, ale shodnou se na něm všechny západní liberální demokracie. Co se týká konkrétní aplikace, tak v partnerských vztazích mám na mysli třeba úpravu výživného, kde by měl být chráněn slabší – což je v dnešní společnosti nejčastěji žena, která zůstává sama s dětmi. Často se ale výživné stanoví tak, že neodpovídá potřebám dítěte, a neexistují efektivní možnosti jeho vymáhání.

Podle Daniely Kovářové by mělo být nejdůležitější metou žen vstoupit do manželství, protože ženám přináší právní záruky a jistoty, které potřebují. Jaký na to máte názor vy? Má lepší postavení žena v manželství?

Paradox manželství je v tom, že jako právní institut je užitečný hlavně v případech rozpadu vztahu. Když jsou lidé na začátku vztahu šťastní, tak nepřemýšlí, jak upravit vzájemné vztahy pro případ, že se rozejdou. Tady nastupuje právo. A právní úprava manželství činí rozvod snadnějším, než když se rozpadne nesezdané partnerství. Nesezdané partnerství je sice lehčí opustit, ale ne vypořádat ho v tom nejširším slova smyslu – například co se týká péče o děti, finančních a majetkových záležitostí.

A co se týká žen, tak je jistě těžké posoudit výhodnost manželství pro ženy. Zajímavé ale je, že v současnosti podávají ženy žádost o rozvod ve více než dvou třetinách případů. A to navzdory tomu, že – zejména pokud jsou v manželství děti a jsou ženě svěřeny do péče – rozvod představuje pro ženy zásadní ekonomický propad. Zdá se tedy, že ženy samy manželství nevyhodnocují vždy a trvale jako úplně nejvýhodnější instituci.

Opravdu je manželství metou, po které všechny ženy touží? Ve svém okolí to výrazně nepozoruji.

Daniela Kovářová v rozhovorech říká, že manželství je pro mladé ženy cíl, po kterém touží, zatímco mladí muži se mu snaží vyhnout. Zaprvé si nejsem jistá, že je to empiricky pravda. Ale i kdyby byla, tak je podle mého názoru potřeba si položit otázku proč. A tady nelze než poznamenat, že lidé samozřejmě přizpůsobují své tužby tomu, co je pro ně skutečně reálné. Čím méně životních možností nabízí společnost ženám – vedle nebo místo plného úvazku manželky a matky – tím vetší je šance, že se upnou právě na manželství.

Co se snažím říct je, že i když jsou tyto tužby racionální, jsou racionální jen díky konkrétnímu společenskému nastavení. A to nejen ekonomickému, které jsem právě zmínila, ale i kulturnímu. Když vám společnost říká, že máte být jako žena vdaná a s dětmi, tak je velká pravděpodobnost, že po tom začnete toužit.

V České republice je velký tlak na ženy, aby měly děti poměrně brzy – v Británii, kde žiju já, to tak necítím. Nejsou to historicky ani geograficky stálé preference. A přesně tak mimochodem vzniká genderový řád – ženám a mužům se řekne, co mají dělat, a když to nedělají, tak se jim to vyčte.

A přesně tohle jsem viděla i v rozhovoru s Danielou Kovářovou, která říká, že dívky po manželství touží, a zároveň, že by po něm také toužit měly, jinak dopadnou špatně.

Kovářová mluví o právní ochraně žen v manželství a jako příklad uvádí institut společného jmění manželů. Říká také, že ženy přijaly tento princip za vlastní, zatímco muži ne.

Společné jmění manželů je přesně ta ochrana slabšího. Pokud svůj život věnujete podpoře někoho, kdo vydělává, je spravedlivé, aby bylo v případě problémů následně vše rozděleno mezi oba dva. Proto je tak důležitá rovná účast obou například na péči o děti. Aby si muži zkusili rodičovskou dovolenou a zažili, jaké to je nevydělávat a být závislý. Pocit závislosti je zajímavý sám o sobě. Navíc by viděli, kolik práce představuje starost o děti, domácnost a partnera/ku. Čím více jsou vztahy specializované – tedy muž vydělává a žena pečuje – tím menší mají lidé jeden pro druhého pochopení.

A vrátí se podle vás ženy k „umění ženskosti“? K „tradičnějšímu“ pojetí vztahů?

Vývoj se ubral určitým směrem z dobrých důvodů a dnes už se nedá zastavit. Ženy se chtějí realizovat i jinak než v rodině. A společnost o moc přicházela, dokud ženy jen pečovaly. V Česku se s feminismem spojuje to, že někdo někoho do něčeho nutí, ale každý systém lidi do něčeho nutí. Proud, jaký představuje Kovářová, ve výsledku znemožňuje ženám se plně uplatnit, i když na to mají a chtějí to.

Genderové a feministické analýzy a aktivismus se snaží pouze ukázat, jak nás současný systém omezuje, a zařídit, aby každý mohl žít život, jaký chce – a aby u toho hledání byl svobodný či svobodná. Takže pokud někdo někoho do něčeho nutí, tak to určitě nejsme my feministky.

***

Barbara Havelková je Shaw Foundation Fellow in Law na koleji Lincoln a Právnické fakultě Oxfordské univerzity, kde vyučuje mj. právo EU, ústavní právo a lidská práva. Dlouhodobě se věnuje otázkám genderu a práva, feministickým právním studiím a antidiskriminačnímu právu. Je autorkou monografie Rovnost v odměňování žen a mužů (Auditorium 2010) a spolueditorkou a autorkou kapitol v monografii Co s prostitucí? Veřejné politiky a práva osob v prostituci (SLON 2014).

Barbara je absolventkou Právnické fakulty UK v Praze (Mgr. 2004, JUDr. 2005), Europa-Institutu Sárské University (LL.M. 2008) a Oxfordské univerzity (MSt. 2010, DPhil 2013). V letech 2007-2008 navštívila Harvardskou a Michiganskou právnickou fakultu jako stipendistka Fulbright-Masarykova programu. Krátce působila jako stážistka v Právní službě Evropské komise a v kabinetu generálního advokáta Poiares Madura u Soudního dvora EU.