„Práva lidí se zdravotním postižením jsou lidská práva“ – rozhovor s Varduhi Aramyan

Na fotografii je se Ing. Karlem Holomkem, synem prvního českého Roma JUDr. Tomáše Holomka, který jako první Rom v Československu dosáhl vysokoškolského vzdělání a stal se poslancem parlamentu.
Varduhi Aramyan s Ing. Karlem Holomkem, synem JUDr. Tomáše Holomka, který jako první Rom v Československu dosáhl vysokoškolského vzdělání a stal se poslancem parlamentu.

V posledním ze série rozhovorů s kavkazskými stážistkami vás seznámíme s Varduhi Aramyan, představitelku organizace Armenian Camp. Varduhi se dlouhodobě věnuje zapojování handicapovaných lidí do vzdělávacích a sportovních aktivit, vede kampaň za bezbariérovost veřejných i soukromých prostranství a přednáší o univerzálním designu. V říjnu 2015 se účastnila stáže pořádané organizací NESEHNUTÍ.

Rozhovor s ní vedla jedna z organizátorek stáže Irena Marková.

Varduhi, dnes je 14. den tvého studijního pobytu v Čechách. Cítíš se unaveně?

Česko je překrásná země. Vždy se sem ráda vracím. Necítím se unavená, ale už mi chybí domov, mí blízcí a moje práce.

Na jakém tématu aktuálně pracuješ?

Pracuji v oblasti ochrany práv lidí se zdravotním postižením. Za podpory NESEHNUTÍ teď provádíme watchdogovou kampaň zaměřenou na vytváření bezbariérového prostředí pro handicapované osoby a obranu jejich práv na bezbariérový pohyb v Jerevanu – hlavním městě Arménii. Sledujeme výdaje z rozpočtu města na zbudování ramp pro vozíčkáře a zabezpečení městské infrastruktury.

Je podobná práce na podporu handicapovaných lidí v Arménii běžná?

Organizací podobných Arménskému táboru máme v Arménii více. Porušování práv lidí se zdravotním postižením považujeme za porušování lidských práv a svobod člověka plynoucích z ústavy. Také v Česku jsem potkala hodně organizací, které působí v podobné oblasti. Ohromila mě navíc spolupráce českého státu s neziskovými organizacemi – stát je finančně podporuje a využívá jejich potenciál pro poskytování různých služeb občanům a občankám. Je to vzor perfektní spolupráce veřejného a neziskového sektoru.

Co si v této oblasti odnášíš ty osobně?

Myslím si, že lidé s různými formami zdravotního postižení by měli mít tu možnost zapojovat se do všech sfér občanského života. Nemyslím si, že je pro ně vhodné bydlet v oddělených čtvrtích nebo domovech. Handicapované děti by měly studovat spolu s ostatními. Všichni musí mít stejná práva a možnosti.

V návaznosti na tohle mě napadla další otázka. Vím, že se zajímáš také o práva žen a otázky kolem genderu. Liší se situace u mužů a žen, pokud mají zdravotní postižení nebo doma pečují o člena či členku rodiny se zdravotním postižením?

Ženy se zdravotním postižením podléhají dvojí diskriminaci – jednak kvůli svému pohlaví, jednak kvůli handicapu. Velmi těžké postavení mají také matky se zdravotně postiženými dětmi. Já osobně pečuji o dítě se zdravotním postižením a vím, že takové ženy se neobejdou bez podpory. Velmi se mi líbila praxe České republiky – poskytování finančních příspěvků (příspěvek na péči – pozn. překl.) a existence institutu osobní asistence.

Myslíš si, že tyto otázky (práva žen a osob se zdravotním postižením) se mají řešit spolu? Jak? 

Jak práva žen, tak práva lidí se zdravotním postižením jsou v prvé řadě práva konkrétních lidí. Mělo by na ně být nahlíženo jako na lidská práva.

Vidíš v této oblasti nějaké skryté problémy, které zatím nelze identifikovat?

V Arménii se k ženě hned od narození přistupuje jako k potenciální nevěstě. Kvůli předsudkům společnosti proto například žena se zdravotním postižením nemá šanci na to, aby se vdala (a dosáhla tak potřebného sociálně-ekonomického zajištění – pozn. překl.). S tím musíme bojovat a předsudky překonávat.

Co považuješ za nejtěžší část své práce?

Každá změna musí nejdřív proběhnout v myšlení lidí. Pokud se změní myšlení, změní se i přístup lidí k otázkám, které se tykají handicapovaných lidí.

***

Foto: Irena Marková