Proč má feministka doma růžovou princeznu?

V šatech, ale na stromě!

Ještě před tím, než jsem měla dítě, jsem se nejednou pozastavovala nad rodiči, kteří oblékali své dcery od hlavy k patě do růžové. Co jsem nechápala ještě více, bylo, když mé feministické aktivistické kamarádky přišly na ženskoprávní schůzky doprovázeny svými dcerami v růžových princeznovských šatech.

Říkala jsem si: „Vždyť je přece feministka!” V organizaci máme knihovnu plnou publikací typu Růžový a modrý svět upozorňující na genderové stereotypy ve výchově a ve vzdělávání, tak proč feministky dcerám kupují šaty, které jsou zosobněním toho, co se po ženách v naší společnosti chce? Být krásná, typicky žensky oblečená a čekající na obdiv okolí? Jak jsem se už ale víckrát v životě přesvědčila, některé odsudky druhých, byť jen tajně v mé hlavě, jsem si později zažila ze strany těch, které jsem soudila.

Když jsem zatoužila mít dítě, moc jsem si přála, aby se mi narodila dcera. Nezávislá, chytrá, trochu divoká a taky trochu zlobivá. Když se mi pak dcera skutečně narodila, říkala jsem si, že udělám všechno pro to, aby žila šťastně a aby se rozvíjela podle toho, co ji bude bavit, ať už to bude pro holku typické nebo ne. Stejně tak aby mohla mít ráda kohokoliv, ať už to bude kluk, holka nebo nějaká jiná osobnost. Říkala jsem si, že ji budu chválit a podporovat v tom, co dělá, a vyvaruji se hodnocení jejího vzhledu a oblečení.

Když byla malinká, nosila oblečení po svém bratránkovi. Když bylo potřeba něco nového, vysvětlovala jsem prodavačkám v obchodě, že je jedno, jestli chci ty dupačky pro holku nebo pro kluka, a že i holka je může mít zelené. Jakmile ale dcera trochu vyrostla, začala chodit do školky a poznávat holky a kluky svého věku a taky ty starší. Ve školce si zamilovala starší holčičku, která se strašně ráda oblékala jako princezna a i se tak chovala. Stejně jako ostatní dívky (a jeden kluk) se i má dcera tímto princeznovským fenoménem časem nechala strhnout. Postupně přestávala chtít chodit do školky v kalhotách a teplácích, až se stalo, že teď v jejím šatníku tyto svršky téměř chybí. Také jsem si všimla, že když přichází do školky, s ostatními dívkami se poměřují, jaká z nich má ten den jaké šaty.

A podobné je to i s hračkami. Od malička jsme jí nabízeli různé typy hraček, aby si sama vybrala, co ji baví. Nejraději měla (i vzhledem k věku) vše, co se hýbalo: autíčka, vláčky, míče… Postupně jí (nejen) babičky začaly aktivně nabízet také panenky a plyšové hračky. Panenky ze začátku hodně odmítala a vypadalo to, že ji nebaví. Protože jí ale byly aktivně nabízeny, nakonec si s nimi nyní hraje téměř nejraději. (Plyšáci zůstali naprosto bez zájmu.)

A tak si říkám, chci-li ji v tom, co dělá a má ráda, podpořit, mám jí kupovat princeznovské šaty a anorektickou panenku Barbie? Nebo jí ve snaze ochránit ji před mýtem krásy tuto panenku nekoupit?

Rozhodla jsem se pro kompromis. Podporuji ji v její volbě, ale snažím se jí pokud možno vše vysvětlovat. Nechávám ji si své oblečení vybírat (pravda, je-li tak blyštivé, že by se za ní i na queer parade otáčeli, trochu ji krotím) a i jednu anorektickou panenku jsme jí koupili, ale zároveň s ní mluvíme o tom, že takto normální postava nevypadá. A doufám, že až bude starší, bude na takové diskuse čím dál více prostoru, abych ji mohla podpořit v její volbě, která už bude skutečně více uvědomovaná, než teď, když jsou jí čtyři roky. A ať už si vybere růžové princeznovské šaty, hipsterský model nebo tepláky, rozhodně ji v tom podpořím, protože budu doufat, že už má dostatek informací.

No a teď mi nezbývá, než vydržet komentáře z aktivistického okolí, které se mě ptají: „Ty ji jako feministka oblékáš takhle do růžové, jo?“ Protože už vím, že rodiče nejsou jediní, kdo své děti ovlivňují. Jsou tu taky prarodiče, sousedi a sousedky, kolemjdoucí, školka a děti v ní, dětská hřiště, časopisy, hračkářství, pohádky a nečekaně vyskakující reklamy na YouTube, reklamy v televizi a filmy pro děti… Zjišťuji, že je poměrně těžké vytvářet pro svou dceru prostředí, v němž má člověk široké možnosti volby. A ne vždy mám síly mluvit o alternativách či kriticky komentovat vše, co se kolem ní děje.

Taky si vzpomínám na slova kolegy, když jsem byla těhotná: „Však uvidíš, až budeš mít dítě, ten feminismus tě přejde.” A teď vím, že právě naopak. Protože na životě své dcery jasně vidím, jak silný tlak na dívky je, a jak brzy jsou tlačeny do toho, aby odpovídaly představě o typické dívce.

***

Foto: archiv autorky