Promluvit a být vyslechnuta…v Africe

Jako vyučující germanistických jazykovědných oborů jsem měla již podruhé příležitost vyučovat po celý měsíc na univerzitě v hlavním městě Gabunu Libreville. Takzvané malé období dešťů doprovázely prudké lijáky, připomínající skotské střiky a nemilosrdně rozbíjející deštníky. Na univerzitě v Libreville se právě stávkovalo, ale byli jsme na bezpečném místě, kde po nás stávkující nemohli házet kameny.

Maniokové amarouny, dušený maniok, avokádo, vařené banány a ryba se zeleninovou omáčkou. Foto: Jana Valdrová

Studentky a studenti právě besedují o roli ženy a muže v současné gabunské rodině a společnosti. Přitom ani nevnímají, že klimatizace srazila teplotu na šestnáct stupňů, zatímco venku je teď v poledne pětatřicet. Mnozí z nich od včerejška nic nejedli a nepili – někdy pozdě odpoledne je doma čeká oběd. Nejspíše to budou maniokové knedlíky, pro mne k nerozeznání od slavných českých filmových amarounů, s lahodnou přílohou z maniokových listů, chutí připomínajících náš dušený kadeřávek.

Holčičky z ženichovy rodiny. Foto: Jana Valdrová

Z debaty vyplývá, že rodina má v Gabunu mimořádný význam – zhusta nahrazuje, co nezajistí stát. O nejmenší pečují starší a dospívající, starší a nemocné mají na starosti děti; bohatší členové rodiny financují stavbu domu, nákupy či studia, rodinní příslušníci pomáhají při řemeslných pracích nebo zajišťují potraviny. Soudržnost rodiny symbolicky vyjadřuje oblečení na svatbách: celá nevěstina rodina si nechává ušít šaty pro dámy a dívky (včetně kojenců) a košile pro pány a chlapce z téže látky, hýřící barvami. Rodina ženicha se svorně vyparádí v jiných barvách.

Nevěsta v Gabunu. Foto: Jana Valdrová

Svatební sešlost pak připomíná fanoušky dvou fotbalových klubů. Překvapení nad nevěstinými šaty se sice nekoná, protože „její barvy“ jsme znali dlouho předtím, než jsme ji spatřili, ale slavnostní šperky, výraz tváře a svatební tance tvoří vrchol ceremonie. Množství navštívených svateb a povinnost dodržovat tento dress code vysvětluje, proč vídáme tolik žen a mužů ve slavnostním oblečení třeba i zametat ulice a opravovat auta.

Podle tradice jsou muži hlavou rodiny. „Je to přirozené: rodina je instituce, a každá instituce přece potřebuje šéfa“, vysvětlovali studenti, a studentky souhlasně přikyvovaly. Na moji otázku, zda by to v rodině šlo i bez šéfa, připodobnil Eddy rodinu k bance, která přece také musí mít ředitele, aby rozhodoval o důležitých věcech. Jenže v bance platí kariérové žebříčky, namítla jsem, a člověk se může díky schopnostem a erudici vypracovat na vedoucí pozici – je to ta správná analogie pro rodinu? Vidím, že jsem diskutující zviklala, a kuji železo, dokud je horké: Co když se „šéf rodiny“ ukáže být nekompetentním? Co když rozhoduje proti vůli nebo ke škodě rodiny? Není lepší aspoň občas vedení prostřídat?

Debata se stáčí na schopnosti a ambice žen. Mohou být ženy stejně dobrými „řediteli rodin“ a institucí jako muži?

Ženy v Gabunu se pomalu emancipují; zaujímají vysoké, dobře viditelné pozice v politice a přerušují mužské kolegy v televizních politických debatách, zatímco před pár desítkami let musely mlčet, když mluvili muži.

Vytrvale posilovat vzdělání žen a jejich postavení v rodině a politice je v Gabunu životně nutné. Společně s muži se ženy zasazují za zmírnění chudoby, za zlepšení zdravotnictví (zejména za snížení drasticky vysoké úmrtnosti rodiček a novorozenců), proti alkoholismu a drogám, proti prostituci (přetrvávající ještě z dob francouzského koloniálního panství), proti znásilňování malých dívek jako „očišťování“ od AIDS, proti předčasným těhotenstvím. Bojují také proti reziduím kanibalismu – pověrám, že sníst cizí uši, jazyk a pohlavní orgány pomůže (zvláště politikům) lépe rozpoznávat záměry politického rivala, přesvědčivěji argumentovat a být při síle.

Počet studujících žen a mužů ve skupině byl vyrovnaný – osm na sedm. V diskusích se ale „tradičně“ uplatňovali studenti, zatímco studentkám jsem musela dodávat odvahu, ponechat čas na rozmyšlenou a na překonání ostychu. Jan Čulík se kdysi v Britských listech zmiňoval o kurzech pro britské vyučující, trénujících všímavost vůči vyrovnanému zapojení studentek do diskusí. Tam někde koření lidská důstojnost žen: promluvit a být vyslechnuta ve stejné míře, jako muž. A pozorné studentky, studenti i vyučující pravděpodobně zjistí, že i na českých školách je něco v nepořádku…

***