„Separatismus se do feministického aktivismu už nevrátí“: rozhovor s Laurie Friedman

Laurie Friedman. Foto: archiv autorky

V Česku často odpůrci a odpůrkyně feminismu mluví o hrůzách radikálního feminismu – o separatistkách, které by chtěly svět bez mužů. Přitom takovou radikální feministku u nás nejspíš nikdo nikdy neviděl. Když jsem přijela do USA, řekla jsem si, že to je moje šance přesvědčit se, jak to s těmi radikálními feministkami je. Dostala jsem tip na Laurie Friedman. V bostonské kavárně na mě čekala sympatická dáma, která dnes učí porodní asistentky.

Laurie, můžeš popsat období radikálního feministického aktivismu tak, jak jsi ho zažila ty?

Ano… Chodila jsem na dívčí střední školu, což byla velmi osvobozující zkušenost – v čistě ženském kolektivu jsme nemusely vyvíjet jakoukoli aktivitu na soupeření s chlapci.

Na vysokou školu jsem potom chodila na Barnard College v New Yorku, jejíž součástí bylo centrum pro ženy, které poskytovalo právní a zdravotnické služby. Ve druhém ročníku jsem zde byla na stáži a měla na starosti aktualizaci databáze institucí poskytujících podobné služby, kam jsme ženy v případě potřeby odkazovaly. Navštívila jsem díky tomu snad všechny gynekoložky a kliniky v New Yorku, které prováděly potraty. New York byl v té době jedním z mála států, kde byly potraty legální, takže sem cestovalo mnoho žen. Byla to velmi zajímavá zkušenost.

Co tě na tom konkrétně zaujalo?

Jedním z těchto míst byl porodní dům, který provozovaly samy porodní asistentky. Porodní domy mi proto odjakživa například přišly jako běžný prostor působnosti této profese. Tehdy byla ale gynekologie a porodnictví téměř výhradně mužskou záležitostí, a ženy-gynekoložky byly většinou cizinky, které získaly vzdělání mimo USA.

V té době rovněž působila známá feministická aktivistka Carol Downer, která se zasazovala o změnu toho, jak se nemocniční personál chová k ženám v porodnicích. V Bostonu pak kolektiv Our Bodies, Ourselves vydal významnou publikaci, která poskytla ženám mnoho informací o sexualitě, reprodukci a antikoncepci, potřebných k tomu, aby mohly opět plně rozhodovat o svých tělech. Všechno tohle bylo nesmírně zajímavé a důležité.

Začátkem 80. let, kdy jsem stále studovala, se pak v americkém feminismu objevil významný rozkol. Na jedné straně stály ženy, které se věnovaly tematice sexuálního a domácího násilí a které vnímaly sexuální vztahy s muži za klíčový problém útlaku žen. A na straně druhé stály ty, které hlásaly sexuální osvobození a názor, že dokud nikdo nikomu neubližuje, můžeme si všichni dělat, co chceme. Tyto dva názorové proudy na sebe ve feministických diskusích a textech výrazně narážely.

A jaká byla situace na akademické půdě?

Ženská studia nebo feminismus v té době nebyly na vysokých školách zdaleka tak běžné, jako je tomu dnes. Pokud jsme se o těchto tématech chtěly něco dozvědět, musely jsme se toho samy dožadovat. O 20 let později jsou tyto obory v Americe samozřejmou součástí fakult, lze je samostatně studovat, mají své vlastní katedry. Dalo by se vlastně říct, že tím ztratily svůj outsiderský, radikální náboj.

Ty sama ses považovala za radikální feministku?

Feminismus byl a je součástí mojí identity, ale neřekla bych, že jsem radikální – v jakém kontextu to mám dnes definovat?

Dřív se v radikálně feministických kruzích hodně diskutovalo o separatismu. O myšlence vytvořit prostor, který by ženám umožnil zažít svět bez interakce s muži. To byla podle mě v té době klíčová idea, která dnes už není relevantní. V Michiganu se například dlouhou dobu každoročně konal známý ženský hudební festival, jehož poslední ročník se odehrál před dvěma lety.

Můžeš mi o těchhle separatistických aktivitách říct něco víc?

Pro mě byl tento hudební festival zásadní událostí. Pointou bylo prostě zažít, jaké to je. Ženy stavěly stage, postaraly se o zvučení. Ženské kapely dostaly příležitost, kterou by v mainstreamovém hudebním průmyslu získávaly těžko. Jejich reakcí proto bylo, že si takovou akci uspořádaly úplně samy, a naučily se přitom spoustě nových dovedností. Těch pár dní strávených bez jakékoli přítomnosti mužů bylo velmi cennou zkušeností.

V té době jsem rovněž chodila se ženou, která psala disertaci o ženských kolektivech, a jedním z nich byla feministická restaurace v Connecticutu jménem Bloodroot. Tato restaurace mimochodem stále funguje. Byla vegetariánská už v době, kdy vegetariánství nebylo tak běžné nebo módní, jako je dnes. Tyto ženy zastávaly pozici feministického nenásilí – žít život tak, aby neubližovaly zvířatům. Byl to etický postoj.

Připadalo ti někdy, že radikální feministky ve svých aktivitách zacházejí příliš daleko?

Naopak. Mnoho věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, jako například citlivou zdravotní péči nebo terapii, která bere ohled na trauma vzniklé zkušeností domácího násilí, byly těžce vybojované právě radikálními feministkami. Aktivně v tomto období vytvářely bezpečný prostor, kde ženy mohly otevřeně mluvit o svých životech a násilných vztazích. Velký důraz se kladl na myšlenku, že osobní je politické.

Zdravotní péče týkající se reprodukce je přece pro ženy naprosto klíčová. V 70. letech byla například v Massachusetts antikoncepce nelegální! Pokud měla žena prostředky a chodila k soukromému lékaři či lékařce, dalo se ji sehnat pod záminkou jiné indikace, ale…

Ano, je mi to jasné.

Tento typ aktivismu je dnes v Americe opět nutně potřeba. Trumpova vláda chce všechna tato práva ženám znovu odebrat. Diskuse ohledně sexuality a sexuálního vzdělávání je tu postavená úplně na hlavu. Když za Obamy ženy získaly přístup k antikoncepci v rámci základní zdravotní péče, počet potratů výrazně klesl. A Republikáni chtějí tento trend opět zvrátit. Tvrdí sice, že jsou ‘pro život’, ale vinou jejich politiky počet potratů v této zemi vzroste.

Myslíš si, že budoucnost feministického aktivismu patří pouze ženám, nebo budou jeho součástí i muži?

Myslím si, že se separatismus do feministického aktivismu už nevrátí. Od radikálních feministek bojujících za dostupnou zdravotní péči se toho ale mnohé naučilo gay hnutí – krize AIDS v 80. letech jej donutila přemýšlet o komunitě a rodině v úplně nové rovině. Svedla jej opět ke spolupráci s lesbickými aktivistkami, přičemž tyto dvě komunity byly předtím převážně oddělené. Separatismus tak byl v zájmu boje o zdraví a doslova i životy lidí (přehlížených prezidentem Reaganem a politiky obecně) překonán.

Kdyby se ženy stáhly do vlastního prostoru, svět by zkolaboval. Představte si takovou stávku žen. Většinu neplacené práce na celém světě stále vykonávají hlavně ony, což přispívá ke globální genderové nerovnosti.

Ženský aktivismus a jejich vůdčí role v něm proto mají v dnešní době rozhodně své místo. Ale myslím si, že separatismus jako řešení genderové nerovnosti nebo jako realistickou strategii zlepšení životních podmínek žen ve společnosti už dnes nikdo prosazovat nebude.

Ve škole, kam chodí můj starší syn, nám během nedávné přednášky o privilegiích jedna učitelka povídala o tom, jak afroameričtí učitelé, učitelky a žactvo jednou za čas obědvají spolu bez toho, aby byl povolen přístup komukoli jinému. Bílí rodiče a děti proti tomu každoročně protestují, protože nerozumí tomu, proč nemůžou být všichni spolu. Ale pro afromerické žáky a žačky je nesmírně důležité zažít tento prostor, kde si můžou vytvořit pouto s učiteli a učitelkami stejné barvy pleti, kterých je v amerických školách stále velmi málo.

Ano, ze strategického hlediska mají koalice určitě své místo, podívejme se například na hnutí Black Lives Matter. Ale na druhou stranu je to velmi silný zážitek, když je člověk součástí skupiny, která sdílí společný rys, ať už jde o barvu pleti nebo gender. Lidé pak často zjistí, že překážky, se kterými se potýkají, nejsou jejich osobním problémem, ale systémovým znakem. Takže taková setkání mají rozhodně svůj význam.

Co se týče podílu na moci a rozhodování z feministické perspektivy, podívejme se například na Trumpův zákaz financování potratů v zahraničí z amerických zdrojů. Když ho podepisoval, obklopovali ho samí muži.

…takže mužský separatismus taky existuje, akorát se tak nenazývá.

Ano, mužský separatismus je v tomto případě považován za normální moc. Kde jsou ale ženy?

***

Laurie Friedman je porodní asistentka v Baystate Medical Center ve státě Massachusetts a koordinátorka vzdělávacího programu pro porodní asistentky tamtéž. 

Lucie Jarkovská je v akademickém roce 2016/2017 stipendistkou Fulbrightovy komise na University of Massachusetts Boston.