Tak trochu jiný pohled na možnost volby být single/svobodnou ženou v současné Evropě

Eleni je 13 let a žije kousek za řeckým městem Thessaloniki v romské osadě, která oficiálně neexistuje. Rodiče jí nedovolí chodit do školy, vlastně jí nedovolí chodit vůbec nikam. Eleni je totiž ve věku, kdy jí hrozí, že ji někdo unese a přinutí ke sňatku. „Sledují ji, jezdí kolem našeho domu, zpomalí a dívají se na ni,“ říká její vystrašená matka Paraskevoula.

Úryvek pocházející z článku o realitě nucených sňatků romských dívek ve velmi nízkém věku, zveřejněný na webu openDemocracy, je jen jedním ze střípků, který upozorňuje na problém vícečetné diskriminace romských žen a dívek. Ta se děje ze strany majoritní společnosti v důsledku přetrvávajících protiromských nálad, a současně v důsledku postupného vytrácení se genderové perspektivy z národních strategií integrace i jejich evropského rámce. Stejně tak ale k diskriminaci romských žen a dívek dochází zevnitř některých romských komunit.

Před nedávnem jsem se vrátila ze setkání evropských organizací, které ve členských státech EU prosazují dodržování práv Romů a Romek, a usilují o pozitivní změnu života mnoha romských komunit v Evropě. Saška Jovanović je ředitelkou italské romské organizace Association Romni Onlus. Pochází ze skupiny Sinti, která je jednou z mnoha romských skupin žijících v Evropě. Saška se narodila v Kosovu, které ve svých 16 letech opustila kvůli válce. Po příchodu do Itálie začala aktivně hájit práva komunit Romů a Sintů a zapojila se především do ochrany práv a podpory emancipace romských a Sinti žen. Uznání rovnosti a důstojnosti romských žen totiž není cílem pouze pro úspěšné zapojení se romských žen do sociálního a kulturního života, ale je to také cesta, jak zlepšit situaci celých rodin. Setkání se Saskou mi proto znovu otevřelo oči.

Kampaň Marry When You Are Ready, kterou Saška na setkání představovala, upozorňuje na formu násilí na romských dívkách a ženách v podobě raných sňatků ve věku od 9 do 15 let. Ukazuje, jakým mezerám v ochraně práv čelí současná Evropa, a otevírá mnohem hlubší souvislosti tohoto problému. Brzké, často nucené sňatky, kterým v některých případech předchází únos, se totiž v konečném důsledku rovnají nulovému vzdělání, žádné práci, vysokému ohrožení na zdraví a hlubokému pádu do propasti chudoby u romských žen.

Na tuto situaci se pak nabaluje tlak v podobě předsudků a stereotypů, ne-li rovnou nenávistných projevů ze strany majoritní společnosti, v němž romské ženy čelí obrazu, že nejsou k ničemu jinému, než k plození dětí, na které čerpají sociální dávky. Z mnoha důvodů omezený přístup do veřejného prostoru i možnost podílet se na rozhodování o změnách, které mají dopad na jejich životy, pak způsobuje, že romské ženy a dívky zůstávají neviditelnou skupinou. A stejně tak zatím zůstává pro veřejnost neviditelná i snaha mnohých z nich zajistit si práci (která by jim dovolila kombinovat jejich roli v rodině s možností přivýdělku), lepší vzdělávání a život pro své dcery a syny nebo snaha čelit domácímu násilí. Mnoho z těchto žen přitom vystupuje na obranu práv celé komunity či romské menšiny navzdory tomu, že čelí kromě etnické diskriminace také diskriminaci na základě genderu.

„Byla jsem zamilovaná do jednoho kluka od nás z vesnice, ale jeden den k nám přijeli příbuzní a řekli mi, že s nimi odjedu a vezmu si jejich syna. Chtěla jsem utéct. A vidíš, teď tu sedím. Časem jsem si zvykla. Ale někdy si říkám, že by mi bez něj bylo líp,“ řekla mi před časem Ilona.

Ilona je Romka původem ze Slovenska. Se třemi dětmi střídavě hledá a nachází práci. Nejmladší dcera nastoupila do první třídy, a tak musí být Ilona nejpozději o půl jedné před školou, aby ji vyzvedla. Za další hodinu či dvě přichází starší děti, a kolem šesté hodiny večer se vrací z práce muž a usedá ke stolu s večeří. Když s Ilonou sedíme nad kávou a zeptá se mě, jestli už mám muže, po chvíli si sama odpoví: „Máš čas, užívej si“.

Můj status je z pohledu okolní společnosti tzv. single žena po třicítce. Většina lidí se mě proto hned po pozdravu zeptá, jestli jsem vdaná a mám děti. A ti, kteří mě znají, se obyčejně ptají, jestli už jsem si někoho našla. Poté přicházejí věty jako „Co s tebou bude? Ani chlapa nemáš, ani nevyděláváš hodně peněz.“ „To je divné, že si nemůžeš nikoho najít.“ „Už aby se něco ve tvém životě změnilo.“ A když jim povídám o své práci, která je plná změn, plná zajímavých lidí, odvážných žen a mužů a neuvěřitelných cest do různých zemí, je to prý jenom moje snaha zamaskovat to, že ještě nejsem vdaná a nemám děti. Navzdory mé snaze ukázat jim, že mě práce, cestování a poznávání baví a naplňuje, dokud třeba nepřijde moment, kdy budu velmi ráda pracovat, cestovat, poznávat, vychovávat a pečovat o své děti.

V těchto chvílích si vzpomenu na Ilonu, Sašku a všechny ty romské dívky a ženy, jejichž životní dráhy se buď neubírají podle očekávání ostatních, nebo jsou přinucené je ohnout pod tlakem jiných. Vzpomenu si na rozhovory s romskými ženami a dívkami, které čelí tomuto tlaku vícenásobně, s reálným ohrožením jejich psychického i fyzického zdraví. Na ty, které neměly volbu, ať už by byla jakákoliv, a na ty, jejichž šance na změnu má několikanásobně více překážek. A proto být single nebo nesingle není, oč tu běží. Jde o možnost učinit svobodnou volbu a „Marry When I Am Ready“ – bez ohledu na to, kdy, kde a s kým to bude. Toto přeji nám všem.

***

Obrázek: Kampaň Marry When You Are Ready