Tancem proti násilí!

1. Protože znásilnění je problém, o kterém se mluví málo. Jsem přesvědčená, že podobná akce pomůže téma otevřít. V médiích, na policejních služebnách, při výchově dětí doma, ve školách. Všude tam je nutné o téhle zkušenosti mluvit a ne se tvářit, že nejde o problém, nebo že jde o malichernost, se kterou si oběť musí poradit sama. Když naučíme lidi už od dětského věku násilí rozeznávat, předcházet mu a bránit se, nebude nutné ho pak řešit represivně a s ohledem na jeho oběti i fatálně pozdě.

2. Protože o znásilnění koluje řada mýtů, které je nutné vyvrátit. Třeba, že znásilněná žena si své znásilnění často sama vykoleduje svým provokativním chováním. Nebo že manžel nemůže znásilnit svoji manželku. Případně že nejčastěji znásilňuje neznámý muž v parku. Když budeme mlčet, budou tyhle mýty bujet dál.

3. Protože kolektivní akce je vyjádřením solidarity. Nestačí, že znásilněné rozumí její přítelkyně nebo terapeutka. Při podobných akcích jde i o skupinovou energii, atmosféru akce, o pocit síly, který mohou zúčastnění čerpat. Například v Brně na Moravském náměstí jsem stála naposledy v davu lidí, kteří se tam sešli zapálit svíčku po smrti Václava Havla. Nekonala se žádná davová hysterie, jen se prostě sešli lidé, kteří věří podobným věcem a chtěli tu víru sdílet. Jsou samozřejmě lidé, kterým je kolektivní sdílení nebo davová akce proti mysli. To však nemusí nijak zpochybnit existenci takové akce.

4. Protože tanec léčí. Tanec je formou terapie už tisíce let. Je také způsobem komunikace. Tančí se při námluvách, tančí se v radosti, ale i při bolestech, třeba těch porodních. Tanec je mírumilovným způsobem, jak se uvolnit a uklidit si v sobě – ať už máte se znásilněním vlastní zkušenost, nebo ne. Podobně jako se v řadě pokojných demonstrací zpívá proti zbraním, tady se tančí proti násilí. Kdo nerad tančí, může, co já vím, proti znásilňování třeba háčkovat nebo boxovat.

***