„Toto je moje komunita, moje vesnice, a já chci vědět, co se tady děje.“

Lucie Čechovská (vlevo) a Natia Bokuchava (uprostřed) v kanceláři Avangardu. Foto: Milan Štefanec.

Natia Bokuchava je ženskoprávní aktvistka a spolupracovnice organizace Avangard. Když v roce 2007 dokončila univerzitu v Tbilisi, rozhodla se strávit letní prázdniny se svou rodinou v rodném Galu na hranicích Abcházie a Gruzie. Ze tří měsíců odpočinku se stalo deset let tvrdé práce. Galský rajón se totiž rozprostírá za ostnatými dráty oddělujícími Abcházii od Gruzie a je sám o sobě ostrovem s vlastním příběhem. Většinu populace zde tvoří Mingrelové, představující gruzínské subetnikum. Jde tedy o jediné území v Abcházii, kde po skončení ozbrojeného konfliktu tvoří etničtí Gruzíni většinu populace. S tím spojené otázky o uznání etnické identity, gruzínského jazyka ve školách či vyrovnání válečných křivd ještě více zastiňují problémy, které organizace Avangard v regionu řeší a které se týkají genderově podmíněného násilí, nerovných příležitostí žen v oblasti vzdělávání, trhu práce či přístupu k rozhodovacím procesům.

Město Gal jsem navštívila spolu s organizací NESEHNUTÍ na jaře 2017 v rámci studijní cesty napříč různými regiony jižního Kavkazu. Cílem cesty bylo mapovat aktivity organizací a iniciativ v oblasti práv menšin. V práci Nati a Avangardu nicméně dostávají lidskoprávní aktivity zcela nový rozměr. Jaké to je být ženskoprávní aktivistkou a pracovat pro feministickou organizaci v oblasti, kde jsou práva žen ohrožena nejen z důvodu pohlaví, ale také etnické příslušnosti?

Galský rajón zahrnuje město Gal a další spíše venkovské oblasti. Jaké byly reakce místních lidí, když se zde organizace Avangard začala věnovat genderovým tématům?

Já jsem přišla do Avangardu v roce 2007 a v té době už aktivity zaměřené na genderové problémy běžely téměř tři roky. Když jsem se ptala svých kolegyní, jak vypadaly začátky, potvrdily, že to bylo velmi těžké. Jít do vesnic, začít mluvit s lidmi, dělat workshopy k tematice genderové rovnosti. Lidé zde žijí ve velkých stereotypech a jen říct, že ženy a muži mají stejné možnosti a stejná práva, je velký problém. Na začátku byli proti aktivitám a tréninkům hlavně muži. Začali jsme tedy přirozeně mluvit nejdříve se ženami.

A jak to vnímaly ženy?

Ze začátku se ptaly, co to ten gender je, co po nich vlastně chceme. A jak vůbec mohou vyslovit, že ony a jejich manželé mají stejná práva a stejné možnosti. V naší společnosti je zkrátka dominantní muž, je to hlavní osoba jak doma, tak i ve společnosti. Ale když jsme začaly hovořit se ženami a povzbuzovat je, že to mohou říct a že by to měly říct a proč, začaly se zajímat. Ano jsme ženy, ne muži, ale to neznamená, že nemáme možnost účastnit se života stejně jako muži. Nyní když se například koná nějaké setkání na místních úřadech, povzbuzujeme ženy, aby se těchto setkání účastnily. A máme některé skvělé, odvážné ženy, které tam chodí pravidelně. Bez ohledu na všechno jdou, sednou si s muži a pokládají otázky. A když se jich začnou muži ptát, co tam dělají, odpoví: „Toto je moje komunita, moje vesnice, a já chci vědět, co se tady děje“.

Během naší cesty, zvláště když jsem představila, že pracuji pro nevládní neziskovou organizaci, narazila jsme na reakce, že západ sem na Kavkaz přináší všechny ty hloupé věci jako feminismus. Jaké to je prohlásit osobě v Galu, že jsi feministka?

Velmi špatné (smích). Většina si myslí, že feministky nenávidí muže. Nechápou význam tohoto slova. A co mě mrzí asi nejvíc je, že i spousta ženskoprávních organizací, které zde pracují, nechápou, co feminismus je. Setkala jsem se s tím, že jedna zástupkyně, která 12 let pracuje v organizaci pomáhající ženám, pokládala otázky typu, na co tady potřebujeme gender a k čemu nám jsou feministky? Byl to pro mě šok. Ano, chápu místní lidi, proč se ptají, k čemu to je a do velké míry nechápou význam těchto slov, ale od někoho, kdo pracuje 12 let v mezinárodní organizaci a nechápe význam slova gender, mi to přijde přinejmenším velmi zvláštní.

Setkávám se také s tím, že někteří lidé feminismus označují slovem pederastie, tedy že považují feministky za nemocné a zvrácené, stejně jako si to myslí o homosexuálech. Většina těchto lidí žije v minulosti, v době Sovětského svazu, nechtějí změny. Ale i tak se snažíme je pozvat na workshopy, vysvětlit jim význam slov a hlavně souvislosti a dopady problémů, které se s tím váží.

Vy tedy veřejně prezentujete Avangard jako feministickou organizaci? A všechny kolegyně jsou s tím v souladu?

Ano. Samozřejmě.

A co feminismus znamená pro tebe osobně?

Možná to bude znít zvláštně, ale já si představím ženu bojující za svá práva, ženu, která chce změnit svět mužů také na svět žen. Souvisí to s tím, proč jsem tady v Galu. Od pěti let jsem žila v Tbilisi, i jsem tam studovala. Do Galu jsem přijela v roce 2007 a rozhodla se tu zůstat, protože jsem viděla, jak se lidé v této organizaci snaží o změnu tohoto mužského světa. V této společnosti prochází všechno skrze muže a nikdo se neptá ženy, co by chtěla nebo jaké mají místní ženy a dívky problémy. Nanejvýš se všichni snaží budovat chráněná místa pro ženy ohrožené domácím násilím, ale nikdo se do hloubky neptá na příčiny problémů. Je zjevné, že ženy zde mají omezený přístup k rozhodování. Proto pořádáme tréninky a workshopy, které pomohou ženám získat sebevědomí a přístup k rozhodování tak, aby samy mohly měnit infrastrukturu toho, o jakých věcech se jedná, jak se o nich jedná a rozhoduje.

A jaký je tvůj příběh? Jak ses dostala ke své práci a životu v Galu?

Já jsem se v Galu narodila, ale když začala válka, bylo mi pět a moje rodina se přestěhovala do Tbilisi. Tam jsem chodila do školy a vystudovala na univerzitě tlumočení z ruštiny do gruzínštiny. V roce 2002 se ale moje rodina rozhodla vrátit. Hlavně můj otec se rozhodl vrátit zpět, protože zde žila moje babička a už byla stará. Když jsem v roce 2007 dokončila univerzitu, přijela jsem do Galu na letní prázdniny, pozdravit rodinu. Plánovala jsem zůstat 3 měsíce. Hned po příjezdu mě kontaktovala organizace Avangard. Řekla jsem jim, že pro ně můžu pracovat 3 měsíce a poté se chci vrátit zpět. No a už je to 10 let (smích).

***