„Trans* kultura hierarchizaci a homogenizaci odolává“

Foto: Archiv Alexe Lorenzů
„Mnozí trans* lidé jsou vůči pojmu komunita skeptičtí“, říká Alex. Foto: Archiv Alexe Lorenzů

„S transsexualitou se neidentifikuji ani omylem,“ říká Alex Lorenzů, jeden ze zpracovatelů výzkumu postoje trans* lidí k českému právnímu a lékařskému systému. „Pokud budeme nějakou identitu považovat za poruchu, těžko na ní najdeme něco pozitivního.“

O tom, jak problematické je redukovat trans* identity na lékařskou diagnózu, a to jak co se týče fyzické transition, tak třeba i genderové prezentace, s ním mluvila Daniela Ju.

Můžete nám trochu přiblížit pestrost trans* komunity? Můžeme vůbec mluvit o komunitě?

Ačkoli se v českém prostředí stále běžně mluví o sexuologicky pojaté transsexualitě, jako by se jednalo o jednolitou kategorii, způsoby sebepojetí jednotlivých trans* lidí jsou mnohem rozmanitější. Například značná část participujících ve výzkumu, na kterém se právě podílím, se zmiňuje o tom, jak je sexuologický náhled na transsexualitu omezuje nebo se jim snaži vnutit určitý narativ, který pro ně vůbec není autentický.

Není tedy problém, že by diverzita mezi trans* lidmi v ČR nebyla, ale spíše to, že je systematicky upozaďována a prezentována jako nežádoucí nebo nepodstatná. Mýtus jediné „opravdové transsexuality“ je v českém prostředí bohužel stále živý.

I uvnitř samotné trans* komunity tedy pravděpodobně nějaké neshody a pnutí existují. Čeho se konkrétně týkají?

Otázkou skutečně je, zda lze mluvit o komunitě. Jsem v kontaktu s množstvím trans* lidí, kteří jsou vůči pojmu komunita skeptičtí. Někdy je tomu tak proto, že se sami jako trans* identifikovat nechtějí a hlavní pro ně je zařadit se do společnosti a „mít pokoj“.

Mnozí se však v údajné komunitě necítí být vítáni z jiných důvodů. Genderové stereotypy a snaha definovat některé trans* identity jako opravdové a jiné jako neplatné či nedostatečně vyhraněné jsou jen dvěma z mechanismů, které od participace odrazují trans* osoby, jejichž identita se nedá jednoduše popsat jako „transsexualita“, nebo kteří nesouhlasí se současným patologizačním diskurzem.

Místo politického aktivismu a vzájemné podpory – dvou faktorů, na nichž komunity marginalizovaných lidí většinou stojí – se tak na pořad dne dostává fragmentace, neshody a tzv. identity policing (snaha předepisovat, jaké identity mohou být platné a jaké ne).

V jistém smyslu můžeme tvrdit, že snaha etablované medicíny a státu striktně definovat, čí genderová identita může být uznána a za jakých podmínek, vedlo k depolitizaci trans* tematiky a dosud výrazně omezuje možnost na ni nahlížet jakožto na otázku lidských práv. To má samozřejmě důsledky pro trans komunitu či její absenci.

Koneckonců, pokud budeme nějakou identitu považovat za poruchu, těžko na ní najdeme něco pozitivního nebo budeme schopni ji uznat jako unikátní a svéprávnou.

U zmínky o diverzitě genderových identit mě napadla otázka, že v trans* komunitě pozoruji velkou inklinaci ke koncům genderového spektra – výraznou femininitu a maskulinitu. Genderově nonkonformní / androgynní trans* lidi nepotkávám tak často – máte stejný pocit?

Samozřejmě; trans* lidé čelí výraznému tlaku okolí i lékařské profese na to, aby dokázali, že jsou „správní“ muži či „skutečné“ ženy.

Například takzvaná diagnostika transsexuality, kterou najdete v publikaci H. Fifkové, P. Weisse a kol., je nepokrytě založená na genderových stereotypech a na předpokladu, že existuje něco jako normativně mužské či ženské tělo. Mimo medicínský kontext se pak stačí podívat na členění veřejného prostoru, binární charakter češtiny a neustále rozlišování mužských a ženských rodů ve společnosti vůbec.

Když do takto definovaného systému nezapadáte, budete to často pociťovat. I tehdy, když máte volně smýšlející rodinu, přátele, partnera či partnerku a tak dále, nemůžete žít mimo společnost jako celek. Nelze se tedy divit, že velká část trans* lidí se bude snažit co nejvíce odpovídat společenským představám o „správné“ maskulinitě a femininitě – je to otázka přežití.

To samozřejmě neznamená, že by genderové nekonformní trans* lidé vůbec neexistovali. I v ČR už je povědomí o identitních kategoriích jako genderqueer, nonbinary, bigendertrans* a transgender v širším slova smyslu, nebo jednoduše queer.

Lidí, kteří se k nim přímo hlásí, však je bezpochyby méně. Může to být jednak z výše uvedeného pragmatického důvodu, ale také proto, že trans* lidé žijí ve stejném genderovém klimatu jako všichni ostatní. Stejně jako spoustě cis mužů a žen vyhovuje být prostě mužem či ženou, tak velké části trans lidí budou vyhovovat právě tyto dvě kategorie.

Ještě mě napadlo – upouští se už v ČR od pojmu „transsexuál“ (který, podobně jako „homosexuál“, zní jako diagnóza) ve prospěch pojmu „transgender“? Jak se do češtiny překládá „transition“?

Zjednodušeně řečeno, progresivní organizace a jednotlivci dnes i v ČR spíše užívají termín transgender a trans* lidé.

To se však většinou ještě netýká běžné mluvy na veřejnosti, mainstreamových médií či opět té sexuologie a dalších medicínských a státních institucí. Mám s tím i jednu osobní zkušenost, kdy v Lidových novinách vyšel článek o dřívějším projektu, na němž jsme se podíleli s kolegyní Helenou Čechovou. Ačkoli jsme důsledně používali pojem transgender a distancovali se od patologizace (velká část projektu byla právě o depatologizaci genderové identity), autorka článku mě i přesto nazvala „transsexuálním aktivistou“ a uveřejnila s tímto popiskem i moji projektovou fotku. Bylo to nejen nerespektování mé identity, jelikož s transsexualitou se neidentifikuji ani omylem, ale hlavně úplné nepochopení smyslu celého našeho snažení.

Šlo nám přesně o to, aby veřejnost uznala rozmanitost trans* identit a nesnažila se je všechny napasovat do velmi normativní škatulky „transsexualita“. Pokud ale samotný veřejný diskurz jiný termín než transsexualita není ochoten uznat, dostáváme se do začarovaného kruhu, protože nemáme možnost měnit už nastolené parametry diskuze a na nich postavený světonázor.

Co se týče pojmu transition, v češtině se docela ustálil výraz přeměna. Já osobně si myslím, že transition je přesnější, protože označuje určitý proces, přechod od jedné společenské role někam jinam (ať už tento proces zahrnuje fyzické změny či ne). Naproti tomu „přeměna“ opět evokuje jakousi jednoduchou binaritu a představu, že se jedná jen a pouze o medicínské zákroky na těle (které jsou přitom samy redukovány na operace genitálií, i když velká část trans* lidí o tyto zákroky vůbec nemá zájem, na rozdíl od mnohem častěji vyhledávané hormonální terapie).

Transition je aktivní činností daného člověka; „přeměna“ mně osobně připomíná rétoriku zázraků medicíny, které se dějí na pasivních „pacientech“.

Mně transition taky přijde nejpřesnější, ale občas ve snaze používat české slovo zápasím s pojmy „přechod“ nebo „přerod“. Přechod ale evokuje menopauzu; přerod zase spíš motýlí metamorfózu. Budeme-li tedy dále hovořit o transition, jak je finančně náročná? Pravděpodobně se to různí u mužů a žen; můžete ale říct aspoň odhad a zda/na čem se podílí zdravotní pojišťovna? 

Tyto informace je možné si individuálně dohledat, i když ceny se různí podle toho, o jaké zákroky má kdo zájem a kde jsou prováděny. Jednoznačně určit cenu určitého výkonu je obtížné.

Pro ty, kdo mají zájem o hormonální terapii, to ani při „diagnóze“ není zcela zdarma. Například testosteron aplikovaný injekčně vás přijde na doplácenou částku kolem 500 Kč na tři měsíce. Pro ty, kdo mají zájem o operativní zákroky, bývá většinou zdarma úprava prsou a odstranění reprodukční funkce, pokud je operace schválena komisí (o komisích jako nástroji regulace a dohledu bychom také mohli dlouze debatovat).

V konzervativnějších kruzích v rámci trans* „komunity“ je často opakován argument, že mít diagnózu zaručuje bezplatnou lékařskou péči a depatologizace trans* identit by vedla k jejímu zrušení. V populaci s takto vysokou mírou nezaměstnanosti jsou finanční obavy oprávněné.

Na druhou stranu je zde také argument, že diagnostický model jako takový žádné finanční úlevy negarantuje a v budoucnu se vlivem státní politiky může stát i to, že zákroky budou podléhat diagnóze a komisi jako dosud a ještě navíc budou samostatně zpoplatněny.

Řešením je opět soustředění se na lidská práva a respektování volby individuálních trans* lidí ohledně zdravotní péče, ne preskripce určitých kroků, které nemusejí vyhovovat všem.

Například WPATH v sedmé verzi mezinárodních standardů péče uvádí, že trans* identita jako taková není poruchou či diagnózou, ale léčit můžeme genderovou dysforii, pokud ji dotyčná osoba prožívá – a v takovém případě se stále jedná o lékařskou nutnost.

Depatologizace trans* identit a přiznání práva na terapii hrazenou pojišťovnami tedy vůbec nejsou ve vzájemném konfliktu. Naopak, současný český model „buď je to nemoc, nebo si pomož sám“ se mi jeví jako svého druhu vyhrožování.

Ví zdravotnický personál, jak se k trans* lidem chovat?

Pokud jde o chování zdravotnického personálu, těžko jej můžeme charakterizovat nějak centrálně. Sexuologická pracoviště de facto očekávají, že do nich trans* lidé budou docházet, ale do jaké míry jim budou důsledně prokazovat respekt, je v podstatě individuální. Podobně tomu je u většiny zdravotnického personálu. Trans* lidé si lékaře_ky mezi sebou často doporučují, aby se vyhnuli případným problematickým situacím. Jindy může zase progresivně smýšlející doktor_ka klientům doporučit někoho, koho zná.

Někteří trans* lidé mají tu zkušenost, že osoby v jejich každodenním životě se k nim chovají s respektem a používají výhradně správné jazykové rody, zatímco „odborníci“ v nemocnicích toho zjevně nejsou schopni. Opět se jedná o systémový problém a zdá se, že ve výuce české medicíny z velké části (nebo snad úplně) chybí sensitivity training – učení se tomu, jak se adekvátně chovat k trans* lidem a dalším marginalizovaným skupinám, ať už mám na jejich situaci názor jakýkoli.

Vzhledem ke všemu, o čem jsme dosud mluvili, jaké je podle vás aktuálně nejzávažnější téma, které trans* lidé u nás řeší? V USA je to podle mého nejlepšího vědomí situace na trhu práce. Už se hodně mluví o a zlepšuje situace trans* lidí co se týče zdravotní péče, prevence HIV nebo interakce policie s trans* lidmi, ale k čemu to všechno je, když nemůžou sehnat práci, jejich finanční situace je značně nestabilní a jsou často nuceni hledat zdroj obživy v šedé ekonomické zóně?

Nezaměstnanost a diskriminace na pracovišti je palčivé téma i zde. ČR trpí vysokým výskytem diskriminace i co se týče věku, etnicity či zaměstnávání žen s dětmi, natož pak v otázce zaměstnávání trans* lidí. (Osy diskriminace se zároveň mohou protínat, např. trans* osoba středního věku s dětmi bude dále znevýhodňována.)

Obrovské části této diskriminace by zabránilo snížení byrokratických překážek pro uznání pohlaví.

Dnes je situace taková, že pokud nechcete nebo nemůžete podstoupit chirurgický zákrok odstraňující reprodukční funkci, nezáleží na tom, jestli vypadáte jako každý jiný muž nebo každá jiná žena z ulice – zaměstnavatelé se podívají na vaše rodné číslo nebo občanku a tím to pro ně končí.

Tento problém není řešitelný jinak než administrativně: zrušit povinnou sterilizaci (která je stejně v rozporu s lidskými právy a ve světě se od ní upouští), nekódovat rodná čísla dle úředního pohlaví při narození, neuvádět pohlaví povinně v občanských průkazech a pasech.

Systémové problémy vyžadují systémová řešení. Větší nátlak na to, aby trans* lidé podstoupili státem předepsané zákroky bez ohledu na vlastní přání, skutečně řešení není.

Antidiskriminační opatření také není těžké obejít; přičemž ani sebelepší antidiskriminační zákon neřeší státem podmíněné operace.

Zmínil jste systémová řešení – jaké organizace se v ČR nějak komplexněji zabývají trans* tématy, na koho se lze obrátit?

Lidskými právy trans* lidí se mimo jiné v současnosti zabývá PROUD společně s Ústavem státu a práva AV ČR, pod jejichž záštitou teď probíhá výzkum pro ILGA Europe (jedná se o rozhovory s trans* lidmi o jejich zkušenostech s lékařským a právním systémem).

Specificky trans* tématy se také zabývá loni založená TransFusion.

Různé LGBT organizace působí i v návaznosti na univerzity, např. na UK v Praze je to Charlie nebo při Univerzitě Palackého v Olomouci působí Ollove. Stejně tak jsou aktivní poradny pro situace jako násilí z nenávisti a hate speech, např. In-iustitia.

V neposlední řadě existují organizace šiřsího záběru, které se mimo jiné věnují trans* a obecně genderové tematice, jako například Otevřená společnost nebo Výbor vlády pro sexuální menšiny.

Můžete s námi na závěr sdílet jednu nebo dvě podle vás nejlepší knihu, film nebo třeba video s trans* tématikou? Něco, co by si měli přečíst/vidět všichni?

Těžko se mi vybírá jedna nebo dvě věci. Pro všechny, kdo mají zájem si rozšířit vnímání transgenderu jako něčeho jiného než jako medikalizované kategorie v české sexuologii, bych doporučil sledovat alespoň pár kvalitních a snadno veřejně dostupných publikací a blogů.

I ve vlastní diplomce jsem zásadně využil dílo trans* teoretičky Katherine Cross nebo trans* a intersex akademika Caryho G. Costella (jeden blog, druhý blog). Stejně neopomenutelná je jedna z prvních kritik normativního pojetí transsexuality – The Empire Strikes Back: A Posttranssexual Manifesto od Sandy Stone. To jsou ale opravdu jen tři jména, která mi na mysl přijdou jako první.

Trans* kultura a kritická studia se rozvíjejí neuvěřitelnou rychlostí a jsou docela rezistentní vůči hierarchizaci a homogenizaci, čímž se odlišují od tradičního náhledu na trans* identitu jako na „poruchu“ v sexuologii nebo od senzacionalizace trans lidí jako ubohých hříček přírody v běžné mediální produkci.

V neposlední řadě poznamenávám, že důležitost depatologizace a individuální rozmanitosti trans* identit dnes už zastává i WPATH, což je globální organizace publikující standardy lékařské etiky a péče o trans* osoby.

Hlavní zásada je v podstatě jednoduchá: čtěte, poslouchejte, sledujte a hrajte taková díla, ve kterých jednotliví trans* lidé reprezentují sami sebe a neříkají strategicky jen to, co chce dominantní společnost o „transsexualitě“ slyšet.

V mainstreamových článcích a pořadech, kde trans* lidé sami buďto vůbec nevystupují nebo tam stojí jen v pozici jakéhosi živého stereotypu, žádné hluboké pravdy nebo neotřelé přístupy k genderové identitě nezazní – jejich diskurz je pevně daný a málokdy bude představovat něco jiného než současný status quo.

***

Alex Lorenzů vystudoval obor Anglistika-amerikanistika na FF UK a obor Genderová studia na FHS UK v Praze. Od roku 2012 se věnuje edukaci se zaměřením na LGBTIQ tematiku, například v projektu NE/IDENTITA, jehož cílem bylo rozšířit nepatologizující povědomí o trans* identitách v prostředí škol. Účastní se také diskuzí a přednášek na příbuzná témata pro širokou i akademickou veřejnost, v roce 2014 to byly např. Transgender Bodies of Law v Praze a Konference sexuality v Olomouci. Momentálně se zabývá systematickým znevýhodňováním a delegitimizací trans* identit v ČR a podílí se na výzkumu názorů trans* lidí na český právní a lékařský systém pro ILGA Europe formou rozhovorů.

***