„Ukrajinské ženy si nemůžou dovolit být ty slabší“

Foto: archiv Olhy Lakantsevy

Ukrajinská novinářka Olha Lakantseva z internetové televize Hromadske.tv Cherkassy strávila v únoru tohoto roku tři týdny v Česku v rámci žurnalistické stáže pořádané NESEHNUTÍm. Zajímal mě proto její pohled na postavení žen v současné Ukrajině, rozvody i sexuální výchovu. Naším hovorem se linou i má vlastní zamyšlení a pozorování ze situace v Ukrajině.

Olho, co pro tebe znamená pojem feminismus? Jak je podle tebe vnímán v Ukrajině?

„Feminismus určitě není o nenávidění mužů, o tom, že by ženy chtěly mužům vzít jejich místo. Je to o možnostech žen ve společnosti. Mezi lidmi ale podle mě koluje mnoho mýtů a stereotypů o feminismu a ti si pak myslí, že být feministkou znamená nesnášet muže, nekomunikovat s nimi a vymezovat se vůči nim. Považuji to za hloupé.“

Jak podle tebe vnímají feminismus současné ženy v Ukrajině?

„Upřímně, nemyslím si, že ukrajinské ženy o feminismu příliš přemýšlejí. V současnosti totiž čelíme mnoha problémům, které musíme řešit, především válce, a které se zdají být naléhavějšími než otázky spojené s feminismem. Svou roli možná sehrává také demografická situace v zemi. Ukrajinskou společnost tvoří ze 48 % muži a z 52 % ženy. A k tomu se teď přidala válka, kvůli které odešla spousta mužů bojovat na východ země. Jsou to tedy často ženy, které jsou odpovědné za své rodiny a musely převzít starost o základní věci. V takovéto situaci nemají čas přemýšlet o ženských právech nebo o situaci v Etiopii. Aktuálně na to nejsou vhodné podmínky. V Ukrajině však působí několik ženských hnutí a neziskovek, které pomáhají ženám a ženskými právy se zabývají. V Čerkasy, odkud pocházím (pozn. red. město velikosti Brna v centrální části Ukrajiny), máme například horkou linku, na kterou se mohou obrátit ženy, jež se staly obětí domácího násilí. Mohou zde anonymně požádat jak o psychologickou podporu, tak o právní pomoc. I v Ukrajině tedy máme ženské hnutí, ale není tak rozvinuté jako v Evropě.“

Odpověď Olhy zde trefně zobrazuje v současné ukrajinské společnosti velmi rozšířený jev. Argument „teď není čas řešit ženská práva/reformy/sociální pomoc/investice do vzdělání/korupci, protože máme důležitější starost, a to válku,“ zaznívá jak od politiků (političek mají po loňských volbách ještě méně než před Majdanem), tak od lidí samotných. Používá se jako reakce na jakékoliv neřešené problémy. Zároveň v ukrajinské společnosti dominuje patriotická představa, že by lidé nyní, v období komplikovaném pro ukrajinský stát, měli zatnout zuby a vytrvat. V tomto kontextu je tak možné i od žen zaslechnout názor, že by se měly obětovat pro svou rodinu, společnost či stát.

Zajímalo by mě taky, jak ukrajinská společnost podle tebe přistupuje k domácímu násilí. Mluví se o něm ve veřejném prostoru, nebo je to spíše tabu?

„Můžu říci, že je to spíše tabu a není to problém, který aktuálně ukrajinská veřejnost vnímá nejpalčivěji. Osobně jsem ale zaznamenala několik veřejných událostí, které se tématu domácího násilí věnovaly, například setkání pro ženy a mladé dívky ze škol, s nimiž diskutovali lidé z neziskovek a snažili se vysvětlit, jak se zachovat, pokud se s tímto jevem setkají. Co se týká přístupu lidí, před Majdanem byla společnost pasivní více než v současnosti. Vidím to i na mých přátelích, změnili se. Odráží se to i v tom, že pokud ve svém okolí lidé vidí něco špatného, více se o to zajímají a zavolají třeba i policii. Máme spoustu případů domácího násilí, velká část je spojena s problémem alkoholismu. Stává se tedy, že opilý muž zbije svou ženu, často také opilou, která, když přijede policie, odmítá pomoc a fyzické násilí popírá. Ale obecně si myslím, že je společnost i v těchto věcech aktivnější než před Majdanem.“

Foto: archiv Olhy Lakantsevy
Foto: archiv Olhy Lakantsevy

V souvislosti s kampaní Suchej únor, která vyzývala české muže, aby se v únoru vzdali alkoholu, se diskutovalo téma krize mužství, s níž podle některých alkoholismus českých mužů přímo souvisí. Může podle tebe alkoholismus ukrajinských mužů souviset právě s něčím takovým?

„Myslím, že v Ukrajině máme stejný problém. Přetrvává zde určitý tlak na muže. Ten pochází ze SSSR nebo možná ještě z dřívější doby a tlačí na muže, aby byl silná osobnost, aby byl schopen uživit svou rodinu, ochránit ji. Je na něj kladena velká odpovědnost a někteří muži se této odpovědnosti leknou, bojí se jí. Stejně tak ale v ukrajinské společnosti přetrvává sociální tlak na ženy. Musíš být dobrou manželkou, matkou a zároveň být krásná, milující pro svého manžela. Je to určité dědictví minulosti, velmi dávné minulosti sahající k 18. století a dál. Písemné památky z té doby popisují ženu jako pečující o rodinu a domov, zatímco muž pracuje mimo domov a vydělává peníze. A to je schéma, podle kterého naše společnost funguje.

I zde však vidíme posun, do velké míry generační, mladí lidé přestávají následovat tyto ideální typy. Má matka mi říkávala, když jsem byla malá holčička, že to muž musí ženu pozvat na rande, s květinou v ruce, chovat se jako gentleman a k ženě jako k princezně. Když to tak je, považuji to za hezké a roztomilé, ale nevidím žádný problém v tom, když je to žena, kdo udělá první krok. Nespatřuji v tom nic nepatřičného.

Matka mi také jako malé vysvětlovala, jak by věci měly být. Například že opravování židlí a podobné práce jsou výhradně mužské, protože ženy jsou ta slabší stvoření. Jenže v realitě je moje matka rozvedená a pro mě musela fungovat v roli matky i otce zároveň. Často na ní vidím, že by občas chtěla být tou „slabou ženou,“ ale nemůže, jelikož za všechno byla a je zodpovědná především ona – za mě, za to, aby mi dala vzdělání, abychom měli peníze na živobytí, aby všechno fungovalo. A v podobné situaci je mnoho ukrajinských žen, které by možná chtěly být v roli toho slabšího, ale v reálném životě si to nemohou dovolit, protože péče o rodinu stojí právě na nich.“

Olha zde odkazuje k v Ukrajině široce rozšířenému paradoxu. V ukrajinském veřejném diskurzu jsou ženy považovány za ty, jež muži chrání na frontě i doma a na jejichž bedrech nestojí odpovědnost za klíčová rozhodnutí, neboť ta činí muži. Jedná se však o velký mýtus ukrajinské společnosti. Ve skutečnosti jsou to totiž ženy, na nichž stojí chod celých domácností, když muži odejdou na frontu, když se z ní vrátí s traumatem, když propadnou alkoholické závislosti. Stejně tak zajištění nejrůznější pomoci válkou postiženým zajišťují většinově právě ženy – od sociální pomoci vnitřně přesídleným, přes sběr šatstva či práci s dětmi. Neziskové organizace, jež v mnohých sociálních otázkách suplují roli státu, jsou tvořeny z 90 % ženami. Jinými slovy i přes přetrvávající společenský diskurz, který během konfliktu a militarizace společnosti ještě zesílil (ženy je třeba chránit, jsou slabé a ve válce pasivními objekty), právě díky ženám řada věcí v době konfliktu funguje. Tento rozpor mezi představami o ženách a žitou realitou však společnost a mnohdy ani samy ženy nereflektují.

Zmínila jsi, že tvoje matka je rozvedená. Jak podle tebe přistupuje k rozvodu ukrajinská společnost? O jak častý jev se jedná?

„V Ukrajině jsou rozvody časté, kolem mě je spousta rozvedených dvojic, dokonce i někteří mí přátelé v mém věku jsou rozvedení. Průměrný věk vstupu do manželství se u žen pohybuje do 25, u mužů kolem 25. Ženíme a vdáváme se tedy poměrně brzy ve srovnání s Evropou. A možná že i to je jedním z důvodů rozvodovosti v Ukrajině. V tak mladém věku nejsou všichni připraveni na manželství. Na druhou stranu znám ale páry, které se braly velmi brzy a dodnes jsou spolu šťastní a mám je za svůj ideál. Svou roli hraje i zmíněný tlak společnosti a rodiny. Dívky bývají nejpozději kolem 25 let častovány poznámkami o tom, že je nejvyšší čas se vdát, jinak hrozí, že zůstanou do smrti samy, že nebudou moct mít děti atd. Dnes se ale velká část mladých žen chová nezávisle na tom, co říká okolí, a přemýšlí nad svojí budoucností jinak. Ovšem pod obdobným sociálním tlakem jsou i mladí muži, kteří nejsou ženatí. Slýchávají, že jejich přátelé a vrstevníci se už oženili, mají rodiny, tak proč oni ještě zůstávají sami. Okolí to považuje za nenormální a ujeté.“

Cítíš v tomto určitý generační rozkol mezi generací tvých rodičů a tvých vrstevníků?

„Samozřejmě. Například babička měla mou matku ve dvaceti dvou letech, ve stejném věku matka porodila také mě. Mně je 26, žádné děti zatím nemám a nevím, kdy se to změní. Možná tento rok, možná příští. Nevidím v tom žádný problém. Od mé rodiny ale často slýchávám, proč je ještě nemám, když jsem vdaná, kdy je budu mít a na co čekám, když rodiče chtějí být babičkami a dědečky. Na druhou stranu ale rozumí našemu postoji, tomu, že napřed chceme mít vlastní bydlení a teprve potom přijdou na řadu děti.

V celé Ukrajině je problém s penězi. Mladí lidé, kteří studovali státní univerzitu zdarma, musí podle zákona tři roky pracovat ve státní správě. Pokud tak neučiní, musí zpětně zaplatit za své studium. To je ale čirá teorie. Reálně není schopen stát vytvořit tolik pracovních míst, aby se uplatnil potřebný počet absolventů a absolventek. Takže je hledání pracovního místa ve státním aparátu čistě na nás. A pro ukázku, nástupní plat učitele či učitelky se pohybuje kolem 1 500 hřiven (pozn. red. přibližně 1 800 Kč). A s tím v současné Ukrajině nejde vyžít. Motivace pracovat ve státní správě je logicky dost nízká. To pak vede k tomu, že spousta mladých lidí emigruje z Ukrajiny do zahraničí za lépe placenou prací, což následně ovlivňuje jejich rozhodnutí týkající se zakládání rodiny. Jak s tak nízkým příjmem zajistit dětem vzdělání a další potřebné věci? Mnoho lidí proto má dvě či tři zaměstnání současně.

Podobně tristní situace panuje i v otázce bydlení. Mladé rodiny si jen stěží mohou dovolit koupit vlastní bydlení a na obecní byty jsou čekací seznamy leckdy dlouhé i deset let. Navíc se jejich přidělení neobejde bez vysokých poplatků v řádu sta tisíc hřiven. A na ty s výplatou 1 500 hřiven mladý pár nemůže našetřit.“

S tématem plánovaného rodičovství se pojí i to neplánované a často nechtěné. Je v Ukrajině téma potratů veřejně verbalizováno?

„Spíše na úrovni prevence u studentů a studentek. Ve školách máme edukační programy pro dospívající dívky, v rámci nichž jsou upozorněny na rizika potratu, například že silně ohrožuje zdraví ženy, usmrcuje nenarozené dítě a podobně. Zároveň jim jsou představeny různé možnosti antikoncepce, pomocí kterých můžou potratu předejít, a většinou také dostanou na ukázku nějaké kondomy.

Něco podobného mají i chlapci. Vnímám to jako velmi důležité u dívek, aby v případě ochrany nespoléhaly jen na svého partnera, který může být nezodpovědný a o ochranu nedbat. Potenciální těhotenství je pak z praktického hlediska více problém žen a ženského těla, a proto by právě ženy měly nad možnostmi ochrany přemýšlet nejvíc, chrání tím i sebe, pokud v daný moment nechtějí mít dítě.“

Existuje v ukrajinském vzdělávacím systému sexuální výchova?

„Mám pocit, že se to dnes zlepšuje, když to srovnám s dobou, kdy jsem chodila do školy já. Školy spolupracují s neziskovkami, které navštěvují třídy a mají přednášky na téma sexuální výchovy. Obvykle ale odděleně pro chlapce a pro dívky. Nevím, co říkají klukům, ale s námi probírali menstruaci, jak vzniká nový život a podobně. Dnes jsou mladí lidé v tomto tématu více vzděláváni. Problémem ale je, že kondomy jsou v Ukrajině poměrně drahou záležitostí, takže si je studenti a studentky často nemohou kupovat v takovém množství, jak by potřebovali. Rozhodně by měly být levnější, aby byly dostupné pro všechny. Logicky je žádoucí, aby náctiletí ochranu používali.“

Před pár dny ti má kolegyně z programu Ženská práva jsou lidská práva představila kampaň proti sexistické reklamě, kterou dlouhodobě s kolegyněmi v NESEHNUTÍ vedou. Jaká je situace v reklamním odvětví v Ukrajině?

„Sexistická reklama pro mě není ničím neznámým, v Ukrajině se s ní můžete setkat běžně. I v Čerkasy existuje několik firem, které k propagaci svých produktů využívají sexistickou reklamu. Nevím, jestli sexistická reklama funguje. Lidé si často nepamatují firmu, jejíž produkt reklama propaguje, zato si ale pamatují nahou ženu v reklamě vyobrazenou. V Ukrajině jsou veřejné prostory obecně více zaplácané reklamou nízké kvality, daleko více než v ČR. Jsou jich plné televize a noviny.“

Mám na tebe poslední otázku, tentokrát úplně z jiného soudku. Zajímalo by mě, jak se do konfliktu na východě země zapojují ženy a jak jsou veřejností vnímány ty, které se dobrovolně zapojují jako vojačky. Je vůbec pro ženu možné dobrovolně narukovat?

„V Ukrajině nemají ženy mobilizační povinnost, ale dobrovolně mohou narukovat. K tomu potřebují schválení speciální lékařské komise.

Povinnost vypomáhat v oblastech konfliktu však mají ženy, které pracují ve zdravotnictví, to znamená lékařky, zdravotní sestry a podobné profese. Stejně tak některé právnické profese či ženy-policistky jsou ze zákona povinny pomáhat s věcmi, které se v souvislosti s konfliktem objeví. Nejedná se ale o povinnost bojovat přímo na konfliktní linii. Obvykle se podílí na vytváření zázemí jednotkám (správa léků, ošetřování, psychologická pomoc i občasné vaření).

Čas od času se v médiích objeví článek či video reportáž o ženě, která se jako vojačka dobrovolně zapojila do bojů. Bývá zdůrazňováno, že v batalionu má stejnou pozici jako muži, že dělá ty stejné věci jako muži. V médiích bývají vykreslovány velmi pozitivně, jako odvážné, moudré, morální a samozřejmě krásné, jak jinak. V Ukrajině se velké množství žen snaží dobrovolně pomáhat vojákům na frontové linii – pořádají sbírky šatstva, jezdí tam vařit, starat se o ubikace, snaží se zajistit psychologickou podporu jak na místě, tak pro ty, kteří se z bojů vrací.“

V našem hovoru Olha dobře vystihuje situaci, kdy veřejný ukrajinský diskurz vyobrazuje i vojačku na frontě jako nutně krásnou. Naráží tím na dříve zmiňovaný společenský stereotyp, že správná Ukrajinka by měla být za každých okolností krásná a upravená. Důraz na vizuální krásu žen je v ukrajinském veřejném prostoru skutečně silně přítomný na každém rohu, stačí shlédnout několik hudebních videoklipů. Nepřekvapí ani, že bývalý prezident Janukovič například lákal návštěvníky Mistrovství Evropy ve fotbale na to, aby se přijeli podívat na krásné ukrajinské ženy, na jejichž těla je radost pohledět.

***

Terminologická poznámka: V textu autorka používá spojení „v Ukrajině,“ ačkoliv v českém jazyce se používá spíše historicky ustálené spojení „na Ukrajině.“ Jedná se o čistě symbolické gesto podpory Ukrajinek a Ukrajinců v jejich nelehké současné politické situaci a částečně také o reakci na skutečnost, že řada ruských politiků a političek začala v souvislosti s konfliktem na východě Ukrajiny užívat spojení „na Ukrajině“ namísto pro ruštinu přirozený tvar „v Ukrajině.“ Pravděpodobně proto, aby rétoricky zpochybnili politickou svébytnost Ukrajiny. Ve slovanských jazycích, tedy i v češtině, předložka „na“ obvykle odkazuje na geografické území (na Moravě, na Kypru – ostrov, na Krumlovsku), pro státy ve smyslu jejich politické svrchovanosti se užívá spíše předložka „v“ (v Belgii, v Rusku, ve Slovinsku, ale například pro SR používá čeština „na Slovensku,“ což možná souvisí s tím, že SR byla dříve součástí Československa). V tomto duchu také některé termíny spadající pod českou oficiální diplomacii užívají „v Ukrajině“ (například Zastoupení ČR v Ukrajině). Autorka však důležitost užívání předložek „v“ a „na“ nijak nepřeceňuje a nemá ambici měnit pravidla českého pravopisu.

***

Projekt byl realizován díky finančním prostředkům od Evropské unie prostřednictvím programu Erasmus+.