Žena mezi válkou a životem

Foto: Lucie Abrahámová

Průzračné vlny narážejí na břeh malé pláže. Den za dnem se na betonu ukazují solné rysky, jak moře stoupá a klesá. A den za dnem po sluncem vybělených schodech přichází na rozpálené kameny drobná žena. S kšiltem britského veslařského klubu se noří do vln a plave až tam, kde všichni z vesnice ví, že končí svět. Za ním se totiž do moře vlévá řeka Neretva.

Jasmína se narodila za druhé světové války, v sedmém měsíci těhotenství. Její matka ji porodila sama. „Zemřela bych v odpadcích, kam mě zdravotní sestra vyhodila, kdyby náhodou nepřišel doktor. Myslela si, že jsem mrtvá.“ Vytáhli Jasi za nohy ven a s hlavou dolů poplácali její modré tělo.

Každý den od června do září plave na konec světa a zpátky, aby cítila své tělo sílit. „Narodila jsem se v Jugoslávii ve čtyřicátém druhém. Moje maminka byla provdaná ve 14 letech za muže o 38 let staršího. A když se rozvedla, bylo jí kolem dvaceti. Chtěla vidět svět. A my jsme zůstali s naší babičkou.“

„Víš, když začala válka v Jugoslávii, bylo to hrozné. Přátelé, lidé, co žili vedle sebe, ze dne na den se museli stát nepřáteli. Náš dům v Komarne zničili a rozkradli, protože jsem muslimka a můj muž byl Srb. Byla jsem se synem v Komarne, když začala válka. Přiběhla sousedka a říkala, Jasmínko, musíte odjet, válka začala. A já na to, jaká válka? A pak se ozvaly rány z granátů. Sbalila jsem syna a věci a dojela do Mostaru.“

Když neznáte cizí řeč, musí začít promlouvat vaše tělo a gesta. Musíte začít číst mezi řádky a vytvářet příběhy z jednotlivých slov, které k vám promlouvají z výrazu tváře, prožitku člověka, možná doteku rukou, kterým lidé pomáhají dokreslit význam vyprávění.

Nikdy jsem neuměla nakupovat dárky, a tak když chci obdarovat lidi, vždycky přijíždím s tím, co je mi drahé, a čekám, jestli si k sobě najdeme cestu. Náušnice s malbami Fridy Khalo a moravské víno z pozdního sběru otevřely dveře dokořán. „Frida měla těžký život, ale její malby jsou plné … kako se kaže? Vnitřní krásy.“ Řekla mi Jasi po chvilce našeho prvního setkání, a když položila svoji ruku na moji, mohla jsem cítit, že to platí i o ní.

„Měla jsem pět nebo šest potratů. Byli jsme mladí. Dodělávala jsem školu. Druhý syn byl plánovaný. A manžel chtěl třetí dítě, protože si myslel, že to bude dcera.“ Jasi se tiše pousměje: „Jednou se manžel zeptal kluků, jestli by chtěli mít sestru. A oni řekli, že ne. A víš proč, tati? Protože ty by sis ji vzal jenom, když bys chtěl, rozplakal ji, odešel ven a my bychom měli práci.“

Návštěva za návštěvou. Dům v Komarne je plný lidí. Přicházejí sousedé, rodina, přátelé. Jedni s jídlem, druzí na jídlo. A Jasi běhá sem a tam a ohřívá, krájí, loupe, nabírá a sklízí. „Jednou se mě vnučka zeptala, jak to, že děda je jediný v baráku, kdo nic nedělá,“ směje se a bere mě za ruku. „Pojď, něco ti chci ukázat. Dalmatinci mají rádi salát takto,“ ukazuje mi, jak správně nakrájet rajčata, papriky a cibuli. „Žádný pepř.“ Teď je mi jasné, co bylo s mým včerejším salátem špatně.

„Dnes nejdu plavat. Necítím se dobře.“ Když Jasi začalo být před rokem zle, zjistili, že trpí stejným onemocněním jako její manžel, kterému stanovili diagnózu o rok dříve. „Na jaře jsme byli na testech. Manželovi vyšly stejné výsledky, jaké měl před tím, mně se bohužel zhoršily.“ Když poslouchám příběhy, které mi Jasi povídá, nechápu, jak je to možné. Všichni ti lidé jsou ve věku nebo velmi blízko věku Jasi a všichni jsou nemocní. Rakoviny hrtanu, rakoviny prsou, leukémie. Zbraně utichly v této zemi dávno, ale jejich síla se pokouší zmařit životy místních lidí do dnešních dnů.

Jasi drží v náručí svého nejmladšího vnuka. Jsou mu 3 měsíce. Radost, kterou přináší do jejího srdce, se v tu chvíli dá cítit všemi smysly. „Když je tady, chci se o všechno starat. Za měsíc nám zase odjede do Londýna.“ Válka rozdrobila rodiny do všech koutů světa. Děti a rodiče jsou od sebe vzdáleni dva tisíce kilometrů. Vnoučata a prarodiče dva tisíce kilometrů a dva odlišné světy k tomu.

To, kým se den za dnem stáváme, z nás do velké míry dělají lidé, se kterými se v našich životech setkáváme. A hloubka, do jaké necháme vzájemné poznávání zajít, může překročit dva tisíce kilometrů a změnit celý náš svět. Jasin příběh je jeden z mnoha, ale o nic méně důležitý. Měl by zůstat součástí života jejích dětí, vnoučat, pravnoučat. K většímu respektu různých světů, uznání nejrůznějších žen a mužů, i k jejich vlastní svobodě.

Pár dnů mého života a několik klidných večerů nad ospalými vlnami Jadranu otevřelo moje oči do široka i daleka. A vlastně i do blízka. K lidem, kteří žijí vedle mě, protože válka vždy rozdrobí rodiny do všech koutů světa. Ujela jsem tisíc kilometrů, abych mohla slyšet a učit se porozumět Jasmínce, která v nejrůznějších verzích žije vedle mě v Česku.

Sice bez vln Jadranu, ale se stejným respektem a uznáním jí můžeme naslouchat k větší svobodě nás všech.

***

Text vznikal během srpna 2016 v průběhu rozhovorů vedených autorkou s Jasmínou K. v chorvatské Komarne. Text vychází s podporou International Visegrad Fund.