Žít gender po švédsku

Severské státy jsou známé svou aktivní politikou rovných příležitostí, která je řadí na první místa v žebříčku Global Gender Gap Index.

Také švédská vláda jde genderové rovnosti velmi aktivně naproti a již v minulosti zavedla zákony, které mají usnadnit sladění kariéry a rodiny, zajistit ekonomickou rovnost,  anebo prostě jen zpříjemnit společný život všem lidem bez ohledu na pohlaví.

Těch zákonných opatření je celá řada. Odpůrci aktivního prosazování rovných příležitostí v české společnosti často tvrdí, že takové zásahy do věcí veřejných i soukromých působí uměle a život lidí i institucí je pak divný a nepřirozený. Opak je však pravdou.

Že je tu něco jinak, by si člověk v praktickém životě ve Švédsku snad ani nevšiml, a už vůbec by si toho nevšiml někdo, kdo o těchto tématech není zvyklý uvažovat. Ve Švédsku prostě život plyne celkem poklidně a nerušeně, vše funguje zcela samozřejmě, genderová rovnost tu působí jako přirozený řád existující na zemi od počátku věků, a člověka téměř nenapadne, že by něco mohlo být jinak – dokud si nevzpomene, jak to chodí u nás doma.

Co je tedy ve Švédsku jinak? Nejsem odbornicí na genderové otázky, moje postřehy jsou tedy spíše mým soukromým obrázkem o tom, jak se ve Švédsku „žije gender“.

Příběh první. Přišel nám do schránky reklamní katalog hraček. Vypadal úplně stejně jako všechny reklamní katalogy hraček, které jsem dosud viděla: nepřeberná spousta druhů hraček, kterou si moje generace v dětství nedovedla ani představit, a fotky smějících se dětí, které si s hračkami hrají. Až na druhý pohled jsem zjistila, že ve skutečnosti je katalog úplně jiný než všechny, které jsem dosud viděla – v dětské kuchyňce vaří malý kluk, u autodráhy řádí tatínek s dcerou, ségra s bráchou se baví vytvářením korálkových obrázků… Dovedu si představit, že takové situace vznikají i v českých domácnostech, rozhodně ale ne v českých katalozích hraček.

Příběh druhý. Čekala jsem na metro v centrální stockholmské přestupní stanici, když jsem si všimla zvláštního hesla na billboardu přede mnou: „Muži staví, ženy zařizují./To je dáno geneticky.“ Zpozorněla jsem.

Vedle byl další podobný plakát: „Ženy jsou dobré v jiných věcech./Například v péči o děti.“ A další: „Pocity sem, pocity tam./Úhlová bruska nemá žádné pocity.“ – „Ženy jsou příliš slabé./V tom to je.“ – „Je to tu těžké./Člověk na to musí mít koule.“ – „Průmysl potřebuje více žen./Taky se tu musí uklízet.“ – „Muži jsou schopnější než ženy./To ví přece každý.“

Co to je?! Ukázalo se, že jde o sarkastickou kampaň odborů stavebního průmyslu, která se pod heslem „Stop macho-kultuře“ snaží podpořit rovnost příležitostí v tomto odvětví. Podél celého nástupiště bylo podobných billboardů minimálně deset. Musela jsem si jen povzdechnout, že v Česku si nedovedu představit jediný takovýto plakát ani na zastávce autobusu někde v okrajové části města, natož na ústřední přestupní stanici podzemky.

Příběh třetí. Chystám se ucházet o pracovní místo v Čechách. Svou přípravu konzultuji se svým profesorem hlavního oboru na švédské vysoké škole. Mluvíme o praktických záležitostech přípravy, o vhodném postupu a prezentaci při konkurzu, ale i o mých reálných šancích u konkurzu uspět. Můj profesor, muž středního věku, to vidí velmi pozitivně: „Teď je přeci trend obsazovat různé pozice ženami, aby se vyrovnalo zastoupení pohlaví v jednotlivých oborech. Jako žena budeš mít určitou výhodu!“

To vážně?

Příběh čtvrtý. Psaly jsme závěrečný test v rámci kurzu švédštiny. Téma slohové práce znělo asi takto: „Mají ženy v různých kulturách stejné postavení?“ / „Máte nějaké ženské vzory?“ Nutno podotknout, že frekventantkami kurzu byly tři studentky, naše profesorka tedy přirozeně mohla přizpůsobit téma práce genderové situaci ve třídě, aniž by se někdo cítil diskriminován.

Pochlubila jsem se posléze zdoláním závěrečného testu své švédské spolužačce z jiného kurzu a zmínila se i o tématu slohovky. Její reakce byla uštěpačně rozhořčená: „Jasně, co jiného byste mohly psát? Toto je typicky švédské téma, a je dost hloupé, jak se Švédsko stále ohání rovnými příležitostmi, je pyšné na svůj systém a dělá si z toho svou značku.“

Znejistěla jsem. Že by přece jen Švédům a Švédkám ta „vnucovaná“ rovnost už začínala vadit? Že by to ve skutečnosti nebylo tak přirozené, krásné a ideální, jak to působí na „genderově deprivovanou“ cizinku?

Nikoli – rozhořčení mojí spolužačky pramenilo z pravého opaku. Jí situace na poli rovných příležitostí ve Švédsku zdaleka nepřipadá tak růžová, jak by se mohla zdát nám, a štve ji právě to, jak se Švédsko podle jejího názoru svou genderovou politikou pyšní, místo aby se ji snažilo ještě zlepšit. Měla pochopení pro mé pochybnosti ohledně svého kritického pohledu, ale přikládala je mojí odlišné kulturní zkušenosti: „Možná, že to tolik nevnímáš, protože jsi tu zatím krátce. U vás to bude v tomhle směru asi lepší, ne?“

***

Foto: Jana Jarkovská